|
 "Ještěže jedu domů, tady je to tábor plnej hippiesáků", oddechl si s úlevou Medvěd, když vyložil naše obrovské auto, po střechu naložené věcmi, bez kterých se rozhodně nemůžu týden obejít - v jednom levném ubytovacím zařízení turistického typu, kousek od B. Sedl do auta a odfrčel vydělávat. Mně hippiesáci nevadí a tak jsem ráda zůstala a nasbírala tak spoustu zážitků, o které se teď s vámi můžu podělit.
Zážitek první: Homolkovi Homolkovic početná rodina zaujala na první pohled. Tatík, nápadně postižený, s bradavicemi po celém těle a podivným způsobem mluvy a chůze, matka-buran-generál, jinak přesná kopie Heduš Homolkové. "Vypadni prcku, tady sedim já", řekla Mojtovi, když si sednul u jídla na židli vedle svého kamaráda Honzíka, jednoho z Homolkových potomků. "Fíha," řekla jsem si tenkrát, "to bude výživné." A také že bylo. 
Zbytek Homolkovic rodinky tvořil děda - poměrně otylý flegmatik, kterému táhlo na šestý křížek, a čtyři děti v rozmezí 1 - 13 let. Děda byl sympaťák a děcka byla báječná - až se nechce věřit, že vzešla z těch dvou typů. No nic, tak to byl krátký úvod a teď ten příběh: Dva dny po příjezdu přiběhla devítiletá L., že ji tatík Homolka osahával mezi nohama a nabízel jí 20 Kč, když s ním půjde na záchod. Přijela policie a odvezla si L. a její maminku do B. na výslech, Homolku nechali v chatce. Druhý den ráno přijeli znovu, odvezli všechny, co k tomu měli co říct (ukázalo se, že L. nebyla jediná) a úchyla opět nechali v táboře. Takto se to opakovalo ještě kolikrát - L. a její rodina strávila polovinu dovolené v B. na policejní stanici a ještě za měsíc se budou muset štrachat kamsi do horoucích pekel, aby psycholožka mohla sledovat eLin psychický vývoj v delším časovém úseku - Homolku oproti tomu vyslechli dvakrát a pak ho nechali být. Prý že je to nemocný člověk a je třeba s ním jednat opatrně, aby si třeba něco neudělal ( "a navíc s takovou manželkou, chápejte, také to nemá lehké" sděloval mi státní zástupce). Vlastně se nic nestalo, nikoho nezamordovali, nikoho neznásilnili a tak to policie uzavřela. Chtěli jsme alespoň, aby se Homolkovi sbalili a odjeli, ale oni se odmítali hnout. Že už to mají zaplaceno. Pan Mrož, provozovatel levného ubytovacího zařízení turistického typu, který provozuje ještě podobné zařízení na horách, jim nabídl, že je převeze na své náklady na hory, ale Homolkovi odmítli s tím, že v tom druhém zařízení se nevaří... a navíc oni už si tady zvykli a líbí se jim tu. A tak i my jsme si zvykli žít vedle pedofila a potkávat se s ním ráno, v poledne a večer u jídla. Jediné, co by mne zajímalo, a co se asi nikdy nedozvím je, jestli si psychologové alespoň trochu proklepli Homolkovic děti - speciálně tu 13 letou a 9 letou holčičku. Myslím si totiž, že se něco podobného nestalo Homolkovým poprvé - ještě než se totiž zavolala policie, řešili jsme to s Heduš a její okamžitá reakce byla: "Nevolejte policii, já mu domluvím, já ho zmlátím." Žádné překvapení, pohoršení, údiv, žádné zkoumání, jestli si to L. náhodou nevymyslela (což by bylo asi to první, co by mne napadlo, kdyby mi nějací cizí lidé tvrdili, že můj manžel je pedofil.) Nic. Takže hádám, že ví. Medvěd, když jsem mu to do telefonu líčila, tak zbrunátněl a začal obvolávat policii a prověřovat jejich postupy, pak volal státnímu zástupci, aby mu připomněl, za jakých podmínek je možno vzít člověka do vazby (což byl ten důvod, proč za mnou pak státní zástupce zašel a vysvětloval mi, že nás chápe, že je také otec od rodiny, ale že přeci nemůže vzít do vazby takového labila a chudáka... "děti se mu smějou, žena ho bije...") a nakonec nás chtěl odvézt. Naštěstí to neudělal, protože byste přišli o pokračování příběhu .... Sandra
|
