Daniela mi poslala pár témat na článek; nejvíc mě zaujalo téma návštěv u babičky, ale místo nějaké úvahy nad tímto námětem jsem si vybavila své vlastní vzpomínky a zážitky. Milosrdný čas ohladil všechny hrany a já zjistila, že i takové věci, které jsem od babiček tenkrát nemohla zkousnout a připadaly mi děsně nespravedlivé a přímo strašné, jsou najednou jakoby zamlžené a k pousmání.

      Dívám se na vše úplně jinýma očima než předtím a jsem za to ráda. Najednou je dětství jedno velké dobrodružství a vzpomínky jsou děsně fajn. A tak je to se vším v našem životě.

     S odstupem se všechno zdá jiné, lepší, a to je dobře. Ze svého dětství si naštěstí pamatuji obě své babičky.

     Ta z otcovy strany byla strašně hodná, měla mě moc ráda, někdy až příliš, chodila se mnou buď ona, děda, nebo teta (babiččina svobodná sestra), na dlouhé procházky, četla mi pohádky, ráda mě pozorovala, když jsem malovala a já jí u toho malování vyprávěla vždy příběhy o tom, co maluji, a babička to pilně sepisovala do sešitku a dokládala k tomu ty mé obrázky.

      Schovávala si na památku i mé školní výkresy, žákovské knížky a všechno, co nějak souviselo se mnou. Prázdniny jsem trávila s touto babičkou a dědou každý rok stejně, deset dní v Ostružné v Jeseníkách a deset dní někde ve Vysokých Tatrách, a to až do mých šestnácti let.