úplně cítím tu lásku, oboustrannou...tak by to mělo být, od toho máme děti a posíláme díky nim tuhle lásku dál. Děkuji Vodoměrko

Když jsme byli s bráchou malí, trávili jsme vždy měsíc u jedné a měsíc u druhé babičky. U jedné se nám líbilo mnohem více, protože jsme celý čas nemuseli na nic sáhnout- leželi jsme v knížkách, od rána do večera četli a babička okolo nás poskakovala. A jak ta uměla vařit! Po tom se mi dodnes stýská, nic tak lahodného jsem už nikdy od nikoho jiného nejedla. Druhá babička nás uměla zapřáhnout do práce a také měla ve zvyku kázat- no byla učitelka, to hovoří za vše. Byla ta méně oblíbená, ale paradoxně, když to hodnotím nyní zpětně, tak ta druhá babička byla charakterově mnohem hodnotnější osoba.
Obě mé babičky ještě žijí, ale de facto už tu s námi nejsou- vlastně všichni mí příbuzní odešli mentálně v docela mladém věku, což není úplně optimistická vyhlídka do budoucna....

Hezké čtení. Važte si toho Vy, kteří jste měli tu možnost a mohli trávit víkendy a prázdniny takhle. Z maminčiny strany jsem babičku nepoznala, zemřela před mým narozením. Ani dědu.Otci se rodiče rozvedli , když mu bylo sedm let. Zůstal v péči otce /mého dědy/. Vlastní matka pak prošla komunistickým kriminálem. V mých sedmi letech nám přišel balíček, byly v něm dvoje zlaté hodinky jako dárek k vánocům. Prý od babičky. Když mi bylo třináct zastavilo u nás auto a já vůbec nevěděla, že ta cizí žena je moje babička. Pak jsem u ní byla na prázdninách, získala si mě svou shovívavostí. Do té doby jsem si ve své hlavě představovala při své naivitě a nevědomosti, že musela spáchat nějaký strašný zločin, když byla v kriminále. Se svým druhým mužem už děti neměla /on je následkem pobytu ve vězení mít nemohl/. Když jedu do Prahy, stále mne táhne zvědavost podívat se, kdo vlastně obývá vilku u Berounky... Říkám si, sedni na MHD a dojeď tam, ale nedokážu to.Bojím se, že pocítím stesk. Tátův otec se oženil a vychovával další dvě děti. Bydleli od nás daleko na tehdejší dobu, takže jsem dědu a nevlastní babičku neužila. Obvykle jednou za rok na pouť. Ta svíčková z králíka, lepší nikdo na světě neuměl...Bude mi za rok padesát, tak je zřejmé, že už prarodiče a bohužel ani rodiče nežijí.

S izolací otců od dětí po rozvodu jde ruku v ruce i izolace od jeho rodičů, takže spousta dětí jako by měla jen jednoho dědečka a jen jednu babičku. Eventuelně jen jednu babičku a to bez dědečka, který byl už taky kdysi odizolován.
Vzhled k počtu rozvodů a vzhledem k počtu případů, kdy otcům není umožněn kontakt s dětmi v dostatečné míře, aby z něj něco měli i prarodiče z jeho strany, je to dost masivní křivda.
A rodičů synů aby se vážně báli, že se syn špatně ožení a ještě hůře rozvede, takže si vnoučat skutečně neužijí.

Sandro :-)

na to by měli záletní i jinak vadní otcové myslet především. Ale oni především myslí na sebe a hlavně na šukec. To pak těžký.

obě babičky úžasné,trávily jsme u nich vlastně celé léto,když jsme byly malé...Mámina maminka byla maličká,ke stáří čím dál menší,udřená,měla nemocné srdce,pořád se o nás strašně bála,ale šlo z ní tolik lásky,že když si na ni teď vzpomenu,tečou mi i po 10 letech od její smrti slzy...Dědeček měl 42 let,když se ženil,bál se,že nevychová děti,ale nakonec se dočkal i 4 pravnuků...Vyprávěl nám pohádky,tahal nás po vesnici na saních,donekonečna uklízel naše každodenně stavěné bunkry na zahradě,abychom druhý den mohli stavět nové..
Druhá babička byla vysloveně rozmazlovací,kupovala sladkosti,věci,na které nebyly doma peníze...Ale taky neměla ráda mou mámu,takže být u ní znamenalo taky poslouchat její stížnosti na to,jak se otec špatně oženil...To trochu kazilo naše vztahy k ní,někdy jsme k ní jely spíš proto,že z toho něco káplo,než abychom jí udělaly radost...až postupem času jsem se naučila pouštět stížnosti jedním uchem dovnitř a druhým ven a prostě jen tak pobýt se starou smutnou ženskou,která celý život dřela a šetřila,aby svým blízkým pomohla mít se líp...Děda byl náš nevlastní,ale nikdy jsem to nepocítila,byl hodný,když jsme byly malé,hodně s námi blbnul,taky nám nalíval do štamprlí domácí ovocné víno a vaječný koňak,trochu jsme se odcizili v pubertě,zmalovaným žábám s cingrlaty moc nerozuměl a později už bohužel nebyl čas najít k sobě cestu...

Moje děti měly štěstí na babičku a dědu,co s námi bydleli(exmanželovi rodiče),hodně se jim věnovali,i když byli přísní a měli své představy o výchově.Tchán už je dnes po smrti,ale tchýně má velkou radost,když za ní kluci přijdou do penzionu a chvíli ji vytrhnou ze samoty..Kolikrát se jim nechce,jsou to typičtí puberťáci,ale jdou,chápou,že je sama...Moje matka naopak o mé kluky zájem moc nejeví,je příliš vyčerpaná dětmi mé sestry,která s ní bydlí...což mě mrzí,ale už to neřeším...i když je mi to líto...

babička za mlada je nádherná, je to jistě i technikou fotografie, jak píšeš. Ale ona je fakt rozkošná okatá slečna. Neznám Tvoji maminku, ale myslím, že v tomhle případě platí to pravidlo o přeskakování jedné generace - jste si moc podobné, máte stejný kukuč, i když Ty máš v něm mnohem více rarášků

No už jsem někde psala, že při tom, jak to dnes probíhá ve společnosti a rodinách, bude takový dřívě běžný pobyt u dědy s babičkou hodně vzácný jev.Naše generace trávila takhle běžně každé léto - a vzpomínat na ty lidi je moc příjemné.Kolik zážitků máme uchováno v hlavě, kolik výroků a pouček od své babičky se mi nesmazatelně vrylo do paměti.
No je to proto, že staré vzpomínky se nám zakously do ještě mladé, neopotřebované paměti. S přibývajícími lety je proces zapamatování horší. A to je skoro dobře.Tak to bylo asi od přírody míněno.
A jsem ráda, že moji kluci ještě babičky dohromady s dědy zažili. I s jejich handrkováním a zlozvyky, kterým se napřed smáli, ale dnes na ně vzpomínají.

Já ovšem trávila prázdniny u babičky v Brně - kdepak vesnice. Dva měsíce mi cinkaly šaliny pod oknem v Ryšánkově ulici, babička si brala kalhotové kostýmy a kloboučky na procházky se mnou.Děda pořád loupal brambory a zpíval jako Dvorský. Nebo hrál šachy a pasiáns.Druhá babička zůstala v zakarpatské oblasti, a viděla jsem ji velmi málo, snad třikrát v životě.Ovšem vyráběla papírové kytky - a to holka by bylo něco pro Tebe. Já měla oči navrch hlavy, bylo to tam v tom Užhorodském bytě jako v panoptiku, všude nějaké okvětní lístečky a serepetičky.Jako v pohřebním ústavu.

Pavlí, tohle téma je hodně milé, laskavé, chtělo by to pokračovat. Možná se dnes mělo psát jen o jedné babičce, příště o druhém dědovi Nebo jako teď v MF: Jaká babiččina rada mi nejvíce utkvěla v paměti. A fotky jsou roztomilé,stejně, proč jich máme tak málo, co? Dnes máme hromady a hromady fotografií v různých situacích, ale taková jediná fotka s tátou a babičkou je poklad k nezaplacení.Představ si, když někdo vyhoří nebo mu tohle vezme velká voda....to musí být snad ztráta největší.

No končím optimisticky
Vodoměrko díky za hezké vzpomínání, já sama, i když teď mám myšlenky na cestách, jsem byla lehce donucena vzpomenout si - a hned se to rozjelo. Vůně ranní cikorky, chlebníku v kredenci, lípy pod oknem, všechny ty vůně starého brněnského činžáku, třeba i vůně báječného výtahu v kůži a dřevě...jé to mi to nabíhá, úplně překotně.
Pavlí ahoj a díky.

zrovna na tohle jsem myslela,když teď byly ty povodně..zvládla bych vytopenej barák,zničenej nábytek,dřela bych do padnutí a dala vše do pořádku...ale kdyby mi voda vzala památky na mý blízký,fotky apod...to bych měla velkej problém vydejchat...

vzpoměla jsem si na mou babičku,která bohužel umřela,když mi bylo 11let.Stále na ní vzpomínám a je mi líto,že ji mije děti nepoznaly.Moje děti sice babičky mají,ale hodně se podobají t tvé druhé babičce,bohužel no prostě babičkama být neumí nebo nechtějí.

ty naše zlaté babičky stále žijí v našich vzpomínkách, to je to krásné. A věřím tomu, že babička Tvoje děti zná a s láskou sleduje..

Pavlí, to platí i o tvé babičce a Hemžilce, neboj, určitě z ní má radost.

Gabčulka je jistě už zase jiná, mnohem větší, než byla naposledy na "sušicku"
Že nám ji pošleš, viď?

fajn, budu se těšit. Až se vrátím z dovolené, určitě tu u PC zamrznu - ale u moc příjemného počtení, jsi šikovná.
A jsi šťastná, to se pozná, užívej si té báječné kreativity umocněné pocitem štěstí a pohody, víš, nás potřebné to i na dálku nabíjí a prospívá. Alespoň já to cítím, snad nejsem upír?
Ať Vám to vydrží co nejdéle, houby nejdéle, navždy !!
Těším se, pa I.

až teď jsem našla vzkaz psaný ve 20:17 - ano, přesně, babička byla elegantní rozkošná dáma. A ve městě se vyznala.Od její smrti jsem v Brně nebyla, kromě projíždění - a nevím, co by to se mnou dělalo. Jestli by to bylo fajn nebo smutné, těch míst, která by mi ji připomínala ! No musím se tam podívat.

A k tomu Užhorodu - přesně tak. Jedna cimra na spaní a jedna pro celý ostatní život.Pro asi 5 lidí. Ale ne panelák, jakýsi nízký dům se zahradní kuchyní a příslušným příslušenstvím (na sucho)
Ovšem dobytek, zejména kráva Ci,a všechna ostaní havěť měla královské bydlení. To ale nebylo u babičky, abych byla přesná, to byli příbuzní ve vesniče kousek za městem.

Takže - promiň děvče, ale bylas pěkně rozežraná
A to Ti navíc určitě tekla voda z kouhoutku, ostudo nestřídmá

No snad je to tam teď jiné, ovšem táta umřel a rodina se ztratila, takže nevím.

ahojky!strašně moc ti děkuji za další krásné čtení.Moc tě obdivuji za to jak umíš pěkně ps
át,já na to nikdy moc nebyla.Pořád mi chybí ty správný slovíčka i když jsem ukecaná dost Ale díky tvýmu článku jsem si zavzpomínala na své dětství,jak jsem je trávila já. Já ještě jednu babičku mám od mamky bude jí v říjnu 87let a stále jí ráda navštívím.A tu druhou jsem ani nepoznala,zemřela v padesáti letech na leukemii a to bylo šest let před tím než jsem se já narodila.Takže jí znám jen z fotek a vyprávění.Ale oba dědy mám v paměti,jeden mi zemřel když mi bylo 13let a to bylo moje zlatíčko,strašně na něj ráda vzpomínám a ten druhý před třemi roky a to mu bylo 90let a taky jsem ho měla ráda.Je krásný si na ně občas vzpomenout a jsem ráda,že mám i několik fotek s nimi.A tak ti děkuji za to krásný čtení a už tet se zase těším na další tvůj výtvor.Pa

ale fakt pěkně... a za svojí opočenskou babičkou bych šla hned a pěšky, jen kdybych ještě měla za kým. Některý lidi by vůbec neměli umřít.