Druhá babička byla městská, vždy seděla v kuchyni za stolem a když jsme k ní přišli na návštěvu, tak chtěla, abychom k ní přišli (všechny vnoučata) a chtěla pusu. Seděla tam jako generál, nějak se neuměla usmívat, a nikdo z nás tam za ní nechtěl chodit, protože jsme jí nechtěli dávat pusu na povel. Nikdy s námi nikam nešla, byla prostě taková úplně jiná a když nám dávala na vánoce dárky, vždy koupila něco stejného mně i mým třem sestřenicím. Byly jsme jako schodečky, v rozmezí třech let, takže skoro stejně velké, a tak jsme dostávaly stejné halenky, stejné kalhoty, stejná trika, stejné knihy a nikdy žádné hračky nebo parádu. Všech pět dílů F.L.Věka od Jiráska jsem dostala v deseti letech – úplně mě jímala hrůza, když jsem ty bichle viděla, a protože jsem byla odjakživa velká čtenářka, zkoušela jsem se pročíst i tímto kalibrem, ale marně.

     Po mnoha letech jsme se s tetou a sestřenkami shodly, že já s mámou na tom byla ještě relativně dobře, ale teta s holkama dostaly to samé vlastně třikrát, a když tu hrůzu odnášeli od babičky, tak strejda se prý prohýbal pod tou tíhou a celou dobu nadával, že je stokrát lepší číst detektivky a jiný brak, protože na váhu se to nedá vůbec srovnat. Naštěstí to měli domů blízko. Ta hrůza z F.L.Věka v nás zůstala navždy, knihy sice mám pořád srovnané v knihovně, leč nikdy více jsem se do nich nepodívala. Vlastně bych lhala, jednou ano, když jsem si lisovala kytičky na jednu koláž pro babičku – samozřejmě, že pro tu druhou.

     K první babičce jsem se strašně ráda vracela, i se svými dětmi. Byla tou nejlaskavější a nejhodnější prababičkou, někdy je až rozmazlovala, ale tak nějak si představuji, že by babička měla fungovat, takže jsem jí to za zlé neměla. K druhé babičce se mi později s dětmi nechtělo, už jen z toho důvodu, že i po nich vyžadovala stejnou proceduru jako za nás – pusu na uvítanou. A hlavně syn, když byl úplně malý, se jí bál, a ona začala hartusit a zlobit se, takže se jí bál ještě víc. No, prostě to s dětmi neuměla, nebo nechtěla, nebo nebyla ten typ.

     Druhý děda, městský, byl docela fajn, i když si ho moc nepamatuji. Pamatuji jen, že dělával v Seliku a někdy jsem se sestřenkami za ním chodila do práce, byl vrátný a nosíval nám vždy sirup v takové hezké umělohmotné bandasce, který jsem ale nesměla doma moc pít, protože byl sladký a škodil zubům, jak říkala moje první babička. Takže jsem sirup pila hlavně u tety na návštěvě, protože teta to holkám nezakazovala a zuby holky neměly taky nijak výrazněji zkažené než já. A ještě jsme za dědou chodily do hospody, vždycky nám koupil kofolu a oříšky, ale to jsem nesměla té mé hodné babičce říct, protože by ji hrůza jímala, kdyby věděla, že jsem byla v hospodě, kde se pije a kouří.

     Babička byla učitelka z učitelské rodiny do třetího kolena, a dokonce ji pohoršoval i její bratranec, akademický malíř, protože být malířem znamenalo vést neřestný život. A tak jsem nesměla chodit na výtvarku do lidušky a záviděla ostatním dětem, co tam chodily.  Děda umřel, když mi bylo jedenáct. Babička se jednou prořekla, že se to dalo čekat, že se upil k smrti, a já jí to nevěřila, protože to byl přece jen fajn děda, co nám v hospodě tajně kupoval sodovky a buráky.