|
 Bojím se bouřky. Moc se bojím bouřky a stejně jako psa, také Zuzi bys nevyhnal do té sloty. Nepamatuji se, že bych někdy courala deštěm a tančila jako on a užívala si – byť! vzdálené bouřky. Ne, na mou duši že ne. Přijdou ale chvíle, kdy musíš … musíš sebrat odvahu a udělat i to, na co sis myslela, že nemáš! Stalo se to loni 31.3. na Noci s Andersenem. Znáte?
Celostátní, a nyní i mezinárodní, akce, kdy se spí s dětmi v knihovnách a připravují se různé dobrodružné zážitky a hry a soutěže. V naší knihovně jsme kromě jiných lahůdek připravili pro starší děti dobrodružnou cestu městem s výstupem na věž kostela, prohlídkou roubenky, návštěvou hřbitova a tajemným vzkazem u staré márnice a nakonec zlatý hřeb: už za tmy nám měl cca 1 km za městem předat tajemný jezdec na koni s loučí strom, tzv. pohádkovník. Již když jsme vycházeli z knihovny s dvaceti dětmi, nevypadalo počasí valně a čím dále tím více se mračilo. S příchodem na hřbitov se začalo i blýskat, setmělo se úplně a z nebe začala prýštit voda. Bylo to strašné. V momentě jsme byli všichni doslova do poslední nitky mokří, bouřka zuřila přímo nad námi a tma a vítr. Bylo to nejstrašnější nadělení, jaké jsem si dovedla představit a bála bych se i v teple domova! V životě jsem něco takového na vlastní kůži nezažila. Ale copak já? Měli jsme zodpovědnost za děti a také za koně :o)… Shrkli jsme se do jednoho chumlu a nechali hlasovat. Nikdo se nechtěl vrátit a tak jsme šli dál. Bylo to něco nepředstavitelného. Už když jsme vycházeli ze hřbitova, byli jsme durch mokří. A to nás ještě čekaly cca 2 km chůze do teplého pelíšku… Došli jsme … kůň nám dojel kousek naproti a my převzali pohádkovník. A pak rychle do knihovny. Ještě že jsme měli suchá pyžama a bačkory. A v provozu akumulační kamna. Do rána se nám podařilo vše tak nějak vysušit, aby děti nemusely domů v pyžamech a bačkorách … Ráno jsme zjišťovali, co se jim nejvíce líbilo. No, co byste řekli? Samozřejmě.. ta bouřka, déšť a vítr. Ta "krev pot a slzy …" Zuzi
|
