Jsou různé druhu hrníčků i skleniček, některé se používají každý den, jiné občas, nebo taky vůbec. Ale to neznamená, že by je člověk neměl rád. Já mám z těch používaných v oblibě hrníčky bez nápisů, prostřední velikosti, elegantně tmavé modročerné s nápisem Dawson City.

    Měla jsem velice ráda i ty z Las Vegas, ale bohužel - zub času a syn na nich zapracovali. Pak mám broušené sklenice, které se vyndavají jenom na vánoce a svátky. Ty jsou z červeného rubínového skla, které také milovali kluci, ale podařilo se mi je zachránit.  Poslední  jsou dva baculaté hrnečky s kytičkami. Na jednom je ozdobně napsáno „Eduard“ a na druhém „Terezie“. Ty se nepoužívají nikdy, ty jenom leží ve vitrínce.  Jsou svatební, po mých  praprarodičích, pro kluky tedy už prapraprarodičích. A mají svou historii:

      Terezka šla jako mladinká holka do Vídně, kde jako služebná pracovala u bohaté rakouské rodiny. Naučila se tam dobře vařit a ještě lépe šít - v tom naprosto vynikala. Tak, že ji její paní ani nechtěla pustit zpátky, ale Terezce se stýskalo po rodné Líšni (vesnice u Brna, dnes Brno-Líšeň). Když se vrátila domů, začala šít líšeňské kroje. 

     Kromě toho měli doma hospodářství a když nadešla sezóna zabíjení krůt a husí, běhala s nimi na trh. Líšeňačky byly vždycky známé jako trhovkyně.

.

     Jak ale nějaký Brňák slyší Líšeňačka, hned si představí  ženu s nůší na zádech, která mele cihly do papriky, aby ji měla červenější. Celé moje mladí jsem tohle slyšela od všech kamarádů a to ani nevěděli, že prababička opravdu s nůší chodila.

     Později se seznámila s Edou, který pracoval na stavbách. Dali si slovo, ale než se stačili vzít, přišla první světová válka. Eduard odešel do války, ve které přišel o nohu. Ležel pak v nemocnici ve Vídni a myslel, že jeho život skončil. Psal prababičce z nemocnice, že je mrzák a pro ni bude daleko lepší, když si najde někoho jiného. Ale prababička se naštvala, odjela za ním do nemocnice a řekla mu, že srdečně kašle na to, kolik že má noh, ale ona si ho vezme… a tak se taky stalo.  

      A happy end? Pradědeček dostal trafiku, babička šila kroje a kdyby neumřeli, žili by šťastně dodnes.

Alena Polárka

Komentáře (19)

Zobrazit/Skrýt komentáře Hezké povídání, : mamča skoro jako bys psala o babičce a dědečkovi mého manžela. Také byla ve službě ve Vídni, kde se učila šít a dědeček přišel ve válce o nohu. Babička si psala deník, kde popisuje, jak hledala zraněného manžela v Itálii, jak šla chvíli pěšky, a chvíli jí někdo svezl na voze, až ho konečně našla, a nechala odvézt do Čech. Hodně se zadlužila, jen aby muže operovali, a dostal protézu. Pak dostal dědeček trafiku, a babička si otevřela obchod střižním a galanterním zbožím, a učila mladá děvčata šít. Byla to zlá doba, kdy tři dny po svatbě dědeček narukoval. Ale ženy byly vždycky silné, a babička s dědečkem ještě postavili dům, zplodili dva syny, založili sad...a předali hodně krásného svým potomkům. květen 19, 2009 08:42 mamco : Polarka to je opravdu zajimae ze nase babicky mely skoro stejnej osud Stejne ale to musela byt laska. Moje prababi si denik nepsala, ale zdedila jsem po nich dopisy z valky co si psali. květen 19, 2009 10:43 Polárko, mamčo, to musí být něco fantastického, : Eva taková zachovaná autentická svědectví předků, jako deníky a korespondence z války. Úplně Tě chápu, Polárko, že historické hrnečky nepoužíváš, já je chovám též, jak ve vatě. Žádné staré osobní písemnosti po předcích nemám, jen korespondenci mých zesnulých rodičů a tu také opatruji, jak klenot. Je zajímavé, jakou sílu ty písemnosti mají.... květen 19, 2009 14:19 Eva : mamča Manželova babička vlastně původně začala psát kroniku rodu. Až později se její zápisky začaly víc podobat deníku, a nakonec už psala jen občas, když se v rodině přihodila nějaká událost. Tu útlou knížku, psanou krasopisem upracovanou rukou, si před dvěma lety od nás půjčila neteř, a už jí nevrátila. Ale já s z těch zápisků hodně pamatuju, a je to moc vypovídající, místy milé, chvílemi moc smutné a poučné. Jestli se dožiju důchodu, tak jí volně převyprávím. květen 19, 2009 14:41 Holky : Ivča to vám moc závidím.Jak mi přibývají roky,ráda bych taky znala víc z historie mé rodiny...Bohužel mi poslední prapředek - babička-umřel na podzim,takže už není koho se ptát... květen 19, 2009 15:59 mamco : Polarka muj manzel pracne dava dohromady prave rodinou kroniku, Rika ze pro kluky. Aby vedeli kdo jsou a odkud pochazeji a kdo byli jejich predkove. Psani tve babicky to je fakt poklad, doufam, ze nam z toho vypises co si pamatujes Je to hrozna skoda, ze se to ztratilo. I kdyz si to pamatujes, prece jenom te to urcite mrzi.Ja jsem taky prisla o dopisy z valky....kdyz jsem emigrovala, maminka je vyhodila. Moje maminka nikdy nechala tyhle dulezite veci. Pro ni bylo...je to pryc co s tim. Jsem nesmirne rada ze jsem nasla slozku dopisu, ktere jsem psala kdyz jsem prisla na Klondike. Tu pro ni mely jeste smysl takze je peclive schovavala do skatulky. Ja jsem ted zacala psat jak se dostala na Bear creek, mestska holka do srubu bez elektriny, tekouci vody a telefonu. Je to krasne na to vzpominat a urcite v nejake pristi generaci se bude nekdo drzet za hlavu, jaka byla ta brababa prastena květen 19, 2009 16:09 Ivča : mamča U nás už taky nikdo z předků nežije, jen tchýně, a ta rodinu svého manžela nenáviděla, tak od té se moc nedozvím. Její manžel umřel před 13ti lety, ve středu. V neděli po něm nebylo v baráku ani památky, a to tam žil 75 let. Vyhodila všechny fotografie a knihy, dokonce i ručně psanou Bibli. Naštěstí to vyhodila do prádelny, kde sice knihy i fotky utrpěly plísní, ale my jsme je tam po létech našli. květen 19, 2009 16:14 Evi : Polarka sppousta lidi to nevidi. je to jako se starejma vecma. Napriklad nas srub je jeste ze zlate horecky. Kdyz jsme ho opravovali (mel jeste drnovou strechu) tak nam nekteri pratele rikali, proc to zrovna cele nestrhneme. Ale ten srub ma historii.....neuveritelnou historii jakou nove veci nemaji..... květen 19, 2009 16:15 Polarka : mamča Teď hlavně piš Ty, to by mohl být trhák, jako Vejce a já, od Betty McDonaldové. Já jsem se sice jako rodilé "pražátko" taky odstěhovala se dvěma batolaty a jedním čtyřleťákem na chatu bez vody a elektřiny, ale k civilizaci nebylo daleko, voda 300 m u sousedů, a prodejna Jednoty půl kilometru. I tak to bývalo dobrodružné, ale do Klondike to opravdu mělo daleko. květen 19, 2009 16:20 mamčo : Ivča to je dost děsný... je mi líto,že jsem nebyla u vyklízení baráku ani po jedněch prapředcích...myslím,že bych všem k podivení zachraňovala právě takové zbytečnosti jako staré dopisy,fotky neznámých lidí,stará přáníčka,pohlednice...bohužel v jednom případě jsem měla doma malé mimčo a v druhém ani nevím,co příbuzenstvo s pozůstalostí udělalo,neboť naše strana rodiny neměla po pohřbu do domu přístup... květen 19, 2009 16:20 Mám jen pár kousků z korespondence : Ariana mého praděda prababičce, všechno ostatní vzaly války a čas. Dopisnice (tehdejší korespondenční lístky) jsou datované z přelomu 19. a 20. st., některé z nich byly bohužel psány tužkou a jsou tak vybledlé, že už jsou nečitelné. Ovšem čeština na těch čitelných je půvabná. Dovolím si dvě ocitovat. Jedna je adresována v srpnu r. 1899 z rakouského Linze do Kladna spanilomyslné slečně Fanušce Kunové. "Drahá Fanuško! Přijměte mojí soustrast nad Vaším onemocněním. Doufejte, že bude zase dobře. Odusťte, že jsem byl netečným, neb jsem se domníval, že budete z Kladna pryč. Pročež přijměte srdečné přání k veselým svátkům. Váš Antonín S." Druhá dopisnice je napsána z Prahy snad r. 1901: "Drahá Fanuško. Proč jste nepřišla? Já se hněvám. S pozdravem A." květen 19, 2009 17:05 ... : Ivča moc by mě zajímalo,jestli dnešní mladé holky v době sms a mailů dostávají ještě dopisy...těžko...nebo máte mámy slečen jinou zkušenost? květen 19, 2009 17:11 Ivčo, : Ariana moje dcera, pokud vím, tak žádný milostný rukou psaný dopis nedostala. Výjimečně se v poště objeví pohled ze zahraničí a to je tak všechno. Po nás už žádné takové nostalgické vzpomínky jako po našich prarodičích nezbydou. květen 19, 2009 17:52 Co budou : Ivča jednou holky nostalgicky probírat v domovech důchodců???Já teda mám všechny milostné dopisy schované,převázané růžovou mašlí... Přežily všechna stěhování a všechny životní kotrmelce... květen 19, 2009 18:04 no mamco : Polarka taky dobry. Ono to vyjde skoro na stejno, jenom jsi na tom byla hur ty....My jsme rozmrazovali snih a tak voda porad nejaka byla Ale tech kyblu....zdejsi snih je suchy, neudelas z nej ani snehovou kouli sype se. Takze z naberaku vody mas hrnicek. Jinak ja jsem bez vody a elektriny zila 4 roky a pak jsem si musela dupnout. Stejne by mne ale zajimalo proc jsi se stehovala ty? květen 19, 2009 19:48 jo dopisy jsou dopisy........ : Polarka ja ted jsem strasne rada, ze jsem prvni roky na Yukonu mamince kazdy tyden psala dopis. Tak dve stranky A4. Rukou, protoze intenet nemela a my taky ne.Je to v podstate kniha sama o sobe....Dopisy mamince z Klondiku květen 19, 2009 19:53 Ariano, to je kouzelné :-) : bb mám taky několik krabic poschovávaných, a teď mne napadlo, že bych je mohla přidat do truhly, o které píši jinde, protože v těch krabicích mám schované dopisy a pohledy, které mi posílali rodiče a prarodiče do škol v přírodě, na hory na lyže, do odzdravovny, na tábor atd. Nejsou zdaleka všechny, ale díkybohu za ty co přežily. Taky mám schované 2 velké štosy dopisů a pohledů převázané modrou a růžovou pentlí, jeden štos jsem psala já jemu, druhý co psal on mně. Myslím, že my 40níci jsme poslední generace co si psala milostné dopisy na papír. Obálky ještě s 0,60 Kč známkou a krasopisně ozdobné písmo na adresu :-) květen 20, 2009 12:21 bb : Ivča tak já už mám ty dopisy s korunovou známkou... květen 20, 2009 14:04 ... : bb nojo, jsi holt mladší, mně je 41 a milostná korespondence probíhala v mých 18:-) květen 21, 2009 10:42

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment