Asi přes hodinu jsme se neodvážili vystrčit ani prstíček, divoká jarní bouře neustupovala a vůbec to nevypadalo, že by v nejbližší chvíli jen trochu oslabila..

      Až pak, po pěkně dlouhé době, když bouře přecijen polevila, jsme houfně vyrazili do černé neprůhledné tmy směrem ke vzdálenému zámku.

     Ještěže byla zdáli vidět svítící okna, ještěže blesky zatím neustaly a občas nám dobrodinně posvítily na cestu - přes vše, přes louku, cesty, rovnou k spáse.

     Vypadalo to, že se na nás řítí nově vzniklá řeka.

    Sám Velký Hlavní Druid se zmínil, že to vypadá spíš na oslavu Titaniku, než na keltské jásání. Ale to už do stanu obětavci přitáhli velké dřevěné palety, takže alespoň pár duší zůstalo neutopeno :-))).

     Snad jen to kvantum horkého nápoje,  který těsně ke konci našeho "uvěznění" začal vařit  lázeňský číšník - a nebyl to rozhodně jen tak lecjaký svařák (několik lahví vína, sklenice medu, láhev "něčeho velice ostrého...) pomohlo později „pozůstalým" uklidit spoušť, která tam po všem tom nevydařeném slavení zbyla....

      Ale vzhledem k tomu, že "pozůstalých" tam zůstala sotva přehršel,  jistě jen pár těch nejstatečnějších, počítám, že jejich ráno bylo pak kalnější než voda, která ve stanu byla.