Na světě bude asi minimálně stejný množství hrníčků, hrnků či hrnečků, jako lidí. Možná i víc. Ty s pokličkou jsou tu, aby uvěznily vaši duši. O těch nic nevím. Bez pokličky pak proto, aby polapily vaše srdce. A máte-li srdce veliké, jeden hrnek na to většinou nestačí. A tak, chce-li se kdo o vás cokoli zásadního dozvědět - a velikost vašeho srdce je jistě věcí zásadní, předpokládám...

Nechť začne pátrat, kolik hrnků získalo kousek vašeho srdce...

     Ten, kdo se dokáže podělit s ostatními, podělí se rád i o své srdce, třebas s hrníčky. Někteří lidé mají nebo používají pouze jeden hrnek. Mnozí z nich proto, že na jiný ani nemají. Další proto, že k těmto věcem nemají vztah. Jsou jim lhostejné a právě ten, ze kterého pijí, byl nejblíž. Jsou též lidé věrní a šťastní, kteří už svůj životní hrnek našli a jsou s ním spokojeni. A nakonec zbývají lidé, kteří rozdělují své srdce pro víc hrníčků. Buď proto, že ten pravý, jeden jediný, ještě nepotkali, stejně, jako to bývá s lidmi. A nebo mají srdce obrovské a rádi se o něj rozdělí se všemi, kdo o to stojí.

     Mám víc hrnečků, ke kterým mě pojí velmi osobní vztah. Ať už mně byly darovány někým od srdce nebo ona dárkyně byla kdysi má srdeční záležitost. Většinu z nich ale nepoužívám, neboť mě neoslovil jejich tvar ani pro mé potřeby příliš malá velikost. Přesto bych je nikdy neopustil. A protože hrníčků je víc, vybral jsem dva, uspokojující mě jak svým tvarem, tak i velikostí.

     Nemá-li to být povídání o hrníčcích na zadržení neopatrných duší, ale o hrnečcích, poutajících naše srdce dobrovolně, pomyslel jsem zprvu na svůj hrneček první. Díky němu jsem si zapamatoval, kteráže strana je ta pravá na mém těle. Tento poznatek umožnil pak určit i stranu levou. A bez znalosti, která strana je která, to už v dnešním světě lidí dost dobře nejde. Kdykoliv jsem potom měl v životě pochybnosti, třeba při povolování závitů, kterýže směr je ten napravo či nalevo, stačilo si vzpomenout, jak sedím u stolu a piju z toho hrníčku, coby malý capart, bílý kafe. Protože, pravá strana je ta u zdi, u který jsem vždycky sedával na stejným místě. Tak mě to učila při snídani mami...

     Mé vzpomínky šednou tou propastí času už bezmála padesáti let. A tak nenapíši nic o tom, jak senzačně z něho chutnal o několik let později vanilkový puding, vyklopený na podšálek jako bábovička na písku, politý jahodovým sirupem, takto pravidelným odpoledním dezertem naší rodiny po nedělním obědě za mého dětství. Proto jsem nakonec zvolil vyprávění o mém hrnečku posledním, ke kterému mám stejně vřelý vztah, jako k tomu prvnímu. Jeho pohnutý osud nalezence v pustinách Divokého Západu, kdesi na úbočí pohoří Sierra Nevada v Kalifornii a nakonec šťastně končící na mém pracovním stole, v samém srdci Evropy, nepochybně dojmouti musí každou jen trochu citlivou duši. Jest důkazem, že dobří lidé ještě žijí a soucit nad ztraceným či zatraceným, je ani v dnešním světě, plném všelijakých protivenství, ještě neopustil.  

*  *  *