Jó, takhle na to vojančení tady Láďa tenkrát vzpomínal. O horách neříkal nic. Myslím, že v těch 7000 ft to tu taky nebude žádnej med. Holt, časy se změnily. Není se čemu divit. Námořní pěchotu potkáš po celým světě. Ve všech válkách, ve kterých se kdy Amerika angažovala. Ve všech klimatických pásmech i nadmořských výškách. Dneska musí být připravený na kde co. Jen mně ta vzpomínka na Láďu prolítla hlavou a ani ne za sto metrů už čeká ostrá zatáčka. Kára v náklonu 26%. Očekávané stoupání je tu. Kdyby zapršelo a z toho jemnýho písku na silnici se udělalo bláto, tak vopravdu nevím. Takhle ten asi půlkilometrovej úsek kára vyjela na jedničku na jedničku. V těch ostrých protisměrných zatáčkách si s předním náhonem vopravdu mákla. Při rozjíždění za každou z nich, strmě vzhůru.

     Začátek jedenácté míle nabízí odpočinek. Využívám toho a zajíždím na vyhlídku. Už cestou jsem koukal, jestli tu není někde vhodný místo na přenocování. Tahle vista by šla. Je tu WC, ale nemám moc dobrej pocit z té výšky a z toho větru. V noci tu bude určitě nejmíň nula. Do průsmyku Sonora 9643 ft už to nebude moc daleko. Vyhlídka bude tak kolem 8000 stop, řekněme 2400 m n.m. K večeru jedu přece jenom dál. Nemám tak dobrej spacák. Ještě sedm mil a další dva pořádný stoupáky a jsem v nejvyšším bodě týhle highway. Průsmyk je po stranách ještě pořád obloženej sněhem. Evidentně nebude otevřenej moc dlouho. Za chvíli sjíždím dolů. Přede mnou se otvírají pěkný výhledy na bílý skalní štíty s věčným sněhem v úžlabinách. Občas pomáhám jedničce přerušovaně brzdama, když už otáčkoměr ukazuje nebezpečný hodnoty. Co nejmíň, jak jen to jde. I tak jsou brzdy za chvilku už pěkně cítit. Docela nebezpečná věc, kdyby se s nima teď něco stalo.  Radši na to ani nemyslím, protože ta ruční by byla jen pro smích. Potkávám skupinku motorkářů. Jedou to opačným směrem. Ze západu na východ je ten kopec o něco mírnější. Možná to bude jenom dvacet procent.  Jestli ale mají namířeno přes Pass na druhou stranu, tak jim k tomu sjíždění padáku se sklonem 26% přeju dobrý brzdy.  Jestlipak to má taková motorka z takovýho kopce na brždění lepší, napadá mě.

     Je nejvyšší čas najít vhodný místo na spaní. Čím budu níž, tím to bude obtížnější. Všude je to totiž, jak je tu zvykem, něčí. Deset mil pod průsmykem začínají první kempy. Nakouknu do jednoho, ale za těch 17 dolarů v Kennedy Meadows by musel bejt nejmíň zlatej nebo s dámskou obsluhou aspoň nahoře bez. Jsou blázni? Za místo na pouhý přespání v káře.  Jen minu třetí kemp, tak 200 metrů za ním, na druhý straně, je za jemnou vyvýšeninou v lese zašitej plácek. Pro mě jako stvořenej. Po míli dvou se k němu vracím. Zajíždím co nejdál a když si to kontroluju ze silnice, není sem vůbec vidět. Paráda. Hned si to místo zanáším do mapy. Pro příště, kdybych se sem ještě někdy zatoulal. Je to starej lom, občas teď využívanej jako skládka. Dnes večer sem doufám už nikdo nic neodloží. Odhadem jsem tak 6300´ vysoko, těsně pod hranicí 2000 m n.m. Tady už v noci mrznout snad nebude.  Spokojeně usínám, schovanej za stromy, chráněnej z jedný strany vysokou skalní stěnou před vlezlým měsícem. Je téměř už v úplňku. Kdo nezažil spaní pod širákem, v otevřený krajině, netuší, jak nepříjemnej dokáže být svit byť i malýho srpku měsíce za bezmračný noci. Takže, postavit káru večer správným směrem, s ohledem na noční dráhu Měsíce, je věc naprosto zásadní. Několik dní spaní v přírodě vám tak o praktické astronomii řekne víc, než půl roku teorie ve škole.

     Ráno v půl osmý vyjíždím. Je sice chladno, ale nemrzne. Na hliníkovou fólii přes spacák tak v noci  nedošlo. Musí tu být všude spousta vysoké zvěře. Za šera se kolem mě potulovalo několik dospělých pasoucích se kusů, téměř na dosah. Hlavně, že nezašel můj tolik oblíbenej medvěd. V půlce června už bude vzhůru a v týhle výšce by tu klidně pobíhat moh´. Courám se, hledám vhodný místo na breakfast. Kručení v břiše je čím dál tím větší. Silnice je tu dost úzká, všude plná čára, samý zákruty. A na jediným tady rovným úseku, někde uprostřed, koutkem oka zahlídnu na okraji silnice válet se pořádnej kafáč. Byl to mžik, ale rozhoduju se bleskově a šlapu na brzdu. Možná jsem se přehlíd´, ale kdyby ne. Rychle zpátečka, než něco pojede. Je to fakt hrneček. Mám to akorát. Než znovu nasednu, už se v zatáčce za mnou objevuje kára. A ta se necourá.