... že bych to přece jen projel tudy ? Hraju si s touhle myšlenkou už pěkných pár mil. Vlastně od chvíle, co jsem minul info tabuli na týhle highway. Oznamovala, že všechny průsmyky přes pohoří Sierra Nevada už jsou letos otevřený. Původně jsem to měl namířeno z východu na západ po stodvacítce, přes Tioga Pass. Tj. přes národní park Yosemite. Kromě káry mám totiž i celoroční permanentku National Passport pro všechny zdejší národní parky a monumenty napůl s Týpkem. A tak si nemusím ze vstupnýho za pouhý průjezd jakýmkoliv národním parkem nijak lámat hlavu. Můj podpis na permanentce je ten druhý, na místě spouse, tedy životního partnera majitele. U vstupu do národních parků totiž začali všude kontrolovat, jestli si lidi náhodou nepůjčují tyhle permanentky mezi sebou a tak teď vyžadují od každého ID, tedy doklad, že ten podpis na permanentce je váš.  No a protože kromě majitele je tam místo na podpis i pro jeho životního partnera, tak jsem se stal životním partnerem Týpka a ten podpis je tam vopravdu můj. Jenom musí dát člověk pozor, aby se strefil do stejnýho podpisovýho vzoru, jak se kdysi podepsal do svýho pasu. Protože, já se podepisuju podle nálady každou chvíli jinak, musel jsem se nejdřív kouknout, jakou náladu jsem tenkrát, při podepisování cestovního pasu, měl, Jednou sem se totiž netrefil a v Yellowstone kvůli tomu vzniklo malý nedorozumění, než jsem se napodruhý přece jenom strefil.

     Problémem v Yosemite je přespání. Nahoře, skoro ve třech kilometrech, bude ještě pěkná kosa i v půlce června a dole v údolí budou zas kempy už plný a za peníze. Tedy, nic pro mě. Navíc, i když je tam na co koukat, už jsem tam párkrát byl a ta spousta lidí mě vůbec neláká. Naproti tomu, přes Sonora Pass, po stoosmičce, jsem ještě nikdy nejel. Franky kdysi vyprávěl o neskutečným stoupání, který nikdy předtím nezažil. Tioga road je prej proti tomu doslova brnkačka. A mě neskutečný věci zajímají odjakživa. Tak jsem nechal odbočku na Tioga Rd. za sebou a pokračoval přes osmitisícovej kopec Conway dál, po tři devět pětce, na sever. Pořád po východní straně Sierry Nevady.

     Na Jct hwy 395/108 už mám víceméně jasno. To prudký stoupání, o kterým kdysi vyprávěl Franky, chci zažít taky. Adrenalin, to je totiž moje. Doufám, že na ten kopec kára bude mít. Ale, když ho vyjel Franky a pokud tam není sníh. Je pět odpoledne. Kus za křižovatkou hlásá cedule, že za 10 mil bude stoupání 26% ! Tak, to je ono. Už jsem kdysi vyjel i kus 30% stoupání v Julských Alpách.  Ale, tenkrát jen jako pasažér. A ten plně obsazenej a naloženej Ford Escort to tehdy vyjel až na druhej pokus. Ovšem, už bez pasažérů. Dneska řídím já... Prvních pět mil je to pohoda. Pak cedule informuje, že příštích 24 mil to bude samá serpentina. Následujou kempy za patnáct. Ten u řeky je fakt pěknej a Host - starej správce - mě vítá zdviženou rukou. Nic divnýho, trampové se k sobě hlásí všude.  Ale, patnáct je na mě prostě moc. Obkroužím kemp a jedu dál. Devátá míle, začíná prudký stoupání. Nejdřív na dvojku, ale za chvíli už se hodí i ta jednička. Projel jsem kolem rozlehlýho kempu Marine Corps. Vojáci jsou tu v plné polní, jakoby se právě vrátili z pochoďáku. Vůbec jim nezávidím. I strejda Láďa, veterán z Korejský války, byl u zdejších mariňáků. Podle jeho vyprávění, výcvik nebyla žádná procházka růžovým sadem. Nácvik vylodění na pobřeží u San Diega v Kalifornii nebo kopání zákopů ve výhni Mohavský pouště. „Naložili nás na lodě, vodvezli na moře a když zjistili, že tam už nestačíme, vyhodili nás z lodi", vyprávěl. „Těm nejvyšším koukala jenom hlava. A ruce nahoře, s kvérem. V plný polní. Já musel ještě kus plavat, než jsem stačil, s flintou nad vodou. Měřili nám čas. A na břehu ještě střílet a píchat do terčů. Pak se ještě vyhrabat do toho vysokýho břehu. Když sme tam vylezli, nechali nás chvíli vodpočinout a znova do lodí. Za dopoledne dvakrát. A vodpoledne zase. Celej měsíc. A pak poušť. Za dopoledne se zakopat, před vobědem to zaházet a po vobědě znova. V tom hicu. Některý kluci brečeli, že už to nevydrží. Já se jim smál". „Blbouni", říkal jsem jim, „tady se aspoň najíte a večer máte volno, můžete za holkama". Většina chodila na vycházku v civilu, já nikdy. Když lidi viděli, že máš vojenský hadry, platili za tebe sami. Měli nás vojáky moc rádi. Věděli, že je chráníme, bojujeme za ně.  A holky tady byli po uniformě jako blázni."

      „Co je tohle proti přežívání v uprchlických lágrech v Německu a v Itálii", sem jim říkal. „Kolikrát jsem měl jenom jedno jídlo denně. To bylo v Itálii. V Německu nás chránili a krmili Američani, UNRA. Nebejt jich, tak nás Němci pozabíjeli. Nemohli nám vodpustit, že sme je vyhnali ze Sudet. Když přišlo jaro a začalo teplo, ustřih´ sem si nohavice a udělal si šortky, jako měli Američani. Hned druhej tejden bylo zase zima a trvalo to celej měsíc, než se to teplo vrátilo. A já jenom v šortkách. Jiný kalhoty sem neměl. Pochopitelně, nohavice sem zahodil a když se po nich sháněl, byly vodpadky už dávno pryč.V Itálii jsme vobcházeli místní sedláky, jestli něco nepotřebujou. Za jídlo.