Nemám žádný takový divotvorný hrneček. Ale mám skleničku... Žil byl krásný růžový džbán se šesti krásnými sklenicemi na nožce. Měly ušlechtilý původ. To byla jedna velice šikovná paní, jménem Marie. Ta se provdala za pana Gregoryho, skláře. Bylo to v druhé polovině 19. století, tenkráte bylo sklářů jako máku,

konkurence veliká, přestalo se jim jako drobným podnikatelům dařit.

     A tehdy paní Mary napadlo, že by mohla zkusit na sklo malovat... Použila k tomu barevné sklo - růžové, modré, zelinkavé nejvíce, a bílý email. Jako podnikatelský záměr lze tento počin hodnotit velice kladně, vzory se ujaly, novinka zabrala. Jako dekor byl nejúspěšnější motiv hrajících si dětí, protože soupravy kupovaly zejména hospodyňky. 

     Později se začaky vyrábět i servisy tématicky zaměřené na myslivost, rybářství, korbílky s víčky a podobně. Nejvíce šly ale na odbyt domácnostní. A sklo s technikou MAry Gregory bylo na světě !

    A tak se koncem 80. let 19. století zrodila i naše souprava. Koupila si ji do výbavy mladá paní poštmistrová, stěhovala  se s rodinou po celé republice, až nakonec skončila v Opočně (paní poštmistrová). Už nebyla kompletní (ta souprava), hrály si s ní děti na pískovišti, krmily z ní panenky, hrály si a hrály, až nakonec zůstal jen džbán s poslední skleničkou.

    Ten nám pak zmizel z očí, ani jsme nevěděly kam a jak. Když přišly vánoce v roce 1982, rozbalila jsem velkou krabici - a v ní byly...  Obě dvě.

    Dnes stojí na čestném místě v obýváku a dítěti jsem řekla - prodej si pak co chceš - jak chceš, ale tyhle dvě holky by sis měl nechat. No, prý o tom ani nepřemýšlel, že by se jich chtěl zbavit.

     Tak se asi budou stěhovat i nadále...

Wendy

Komentáře (10)

Zobrazit/Skrýt komentáře jéé mám skleničku : Inka úplně stejného tvaru, jen bílou s rytinou monogramu, také je to poslední dochovalý kus z výbavy babičky mé babičky, od babičky jí dostala její dcera má teta a protože neměla děti tak od tety já s prosbou ať jí dám další dívce v našem rodě, tak jí pak dám Dášence. duben 16, 2009 06:23 Wendy, : skaz to je náááádhera, na sklo já jsem ujetá, miluju hlavně starý sklo a úplně nejvíc starý karafy. Takový skvosty by se fakt měli v rodinách s úctou opečovávat. duben 16, 2009 08:48 Wendy : mia Krásné.Minulý týden jsem byla v muzeu,byla tam expozice porcelánu vyráběného v Míšni.Tak jsem se pokochala.Já už jsem psala,že hrnečky mám jen asi takové jako každý,ale jsou od mých blízkých a proto je mám tak ráda.Jinak takovou vzácnůstku,kterou uchovávám po předcích je zlatý řetízek po babičce-když ji pustili z komunistického kriminálu bylo to to jediné spolu s tím,co měla na sobě,co jí nechali.Předám ho další generaci a doufám,že i ta ho bude dál předávat.Jinak uchovávám i po rodičích stará fota,vysvědčení apod.,mám pocit,že čím jsem starší,tím víc pro mě tyhle věci znamenají.Evokují ve mně představy na dobu dávno minulou,trochu mě rozesmutní,přemýšlím o koloběhu života,ale zas jsou tu naše děti a tak nemá cenu být zbytečně nostalgický. duben 16, 2009 09:04 To jsem si to psaní tentokrát zvláště užila, děvčata moje ! : wendy Sklo je krásný materiál, a když se k tomu ještě víží vzpomínky, je to pro mě svátek. Asi každý z nás má něco podobného pod kůží... duben 16, 2009 12:59 měla jsem taky takovou vázu, : ivanka jednu krásnou velkou a pak ještě dvě menší. A přišla jsem o ně tak, že toho dodnes lituju. Měla jsem je strašně dlouho, stejně jako píše Wendy. A tenkrát jsme potřebovali peníze na nový koberec. Byla u nás na návštěvě tchyně, viděla ty vázičky ve vitrince. Asi za dva dny jsem přišla z práce, doma zabalená role s kobercem. Tak jsem se divila, kde na to manžel vzal peníze... No, a on řekl, že mu jeho máma poradila, aby ty vázičky prodal. Dodnes mě mrzí, že mi to předem neřekl, a ani nevím, jak to vlastně opravdu bylo. Protože je dal mámě a ona mu dala ty potřebné peníze (nebylo to zas moc, jednalo se o obyčejnej jekor). Stále si myslím, že cena toho skla o hodně převýšila ten kus koberce... Ale - co jsem už mohla dělat. Tchyně už není... A nemá asi smysl se s tím trápit. duben 16, 2009 13:26 Jéééé, : Vodoměrka takovou nějakou podobnou vázu nebo karafu měla babička... a vím moc přesně, kdy se rozbila... to jsme malovali, ona stála nahoře na sekretáři a děda potřeboval kousek poposunout nábytek, no a nečekal, až ji babička sundá a schová a vzal to i s tím nahoře a křách, popadalo všechno... ale střepy prý nesou štěstí, že? duben 16, 2009 14:42 moc hezké psaní, : bb a hezké sklo. duben 16, 2009 15:07 Ještě tak před 15 lety pro mě : Ivule co bylo staré,bylo zbytečné....nemoderní...naštěstí pak už jsem začala asi brát rozum a cítit,že staré věci v sobě nesou něco z lidí,kteří se jich dotýkali...takže i když teď doma nemám moc místa,opečovávám hrnečky,džbánečky,konvičky po babičkách...jsou mi určitě vzácnější i tím,že dnes už tu se mnou babičky nejsou...a karafy mám čtyři... duben 16, 2009 20:51 Milá Ivule : Iris určitě to je jev, který souvisí s tím jak stárneme a moudříme. Tedy to, že si začneme uvědomovat hodnotu "starých krámů" které v sobě nesou určitě stopy po našich milých předcích nebo jen prostě kus historie. Už někde jsem tady psala, že jsou některé osahané staré hrníčky skoro posvátné a mám pocit, jako by v nich byly dušičky. Jen opečovávej, děláš to správně, ahoj duben 16, 2009 21:34 Duše spřízněné opečovávatelské : wendy dobře děláte....někdo měl holt smůlu a místo skleněné nádhery má koberec, ale to je život. Manžel ze začátku brblal ale teď jsem ho už několikrát přistihla, jak návštěvě vysvětluje, že tenhle střep je tak a tak starý a tohle zase máma (jako já) přitáhla až od nebo z... Dekor MaryGregory mívaly skoro všechny babičky, a někde se uchoval pro další časy. duben 17, 2009 10:18

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment