(Pozn.red.: číst ne při jídle a ne tehdy, je-li poblíž někdo, před kým by nebylo zrovna nejvhodnější vyprsknout smíchy...) Své první lyže (běžecké) jsem dostala pod stromeček ve třetí třídě. Pamatuji si to docela přesně, protože se s tím pojí jedna rodinná historka. Byly krásné, červené, dřevěné a ležely až úplně naspodu, pod všemi ponožkami, kalhotkami, knížkami, rukavicemi atd. Když jsem je uviděla, mé devítileté srdéčko zaplesalo...

     Vedle ležela krabička s vázáním, a protože moje naléhání bylo tak urputné, začal otec s montáží hned samotný Štědrý večer. Poskakovala jsem kolem něj jako opilý kašpárek a když konečně zapadl i ten poslední šroubek do své dírky, samou radostí jsem poskočila trochu výš. Bohužel jsem se trefila úplně přesně - na špičku jedné lyže, která s hlasitým křupnutím odletěla do kouta. Otec zbrunátněl, v obličeji se mu objevil výraz rozzuřeného býka s červeným hadrem u čumáku a kdyby nebylo maminky, která mezi námi vytvořila živou zábranu, asi bych si to pěkně odskákala.

     Teď, s odstupem let, se tomu občas zasmějeme, ale tehdy to příliš humorně nevypadalo. Ale ty stařičké lyže mám dodnes, ostatně jsou to jediné běžky, které jsem kdy dostala a vlastnila.

      Ne že bych se od té doby nikdy neproběhla po valašských a jiných kotárech, ale na to moje šoupání po sněhu by stačily i dvě neohoblované klády, nebo sněžnice. Já totiž běhání na běžkách upřímně nenávidím a pokud nejedu s kopečku, tak se zásadně a pouze procházím. Mám své neměnné tempo, a když mě někdo nutí k jeho zrychlení, zahazuji běžky a odcházím ze stopy; dále se potom vztekám, běsním. Většinou přijdu na to, že mi to je houby platné, takže běžky opět hledám, připínám a dobíhám v dálce ujíždějící  houf. Tohle všechno mi dokáže spolehlivě zvednout hladinu adrenalinu na pěkně dlouhou dobu a jestliže mám ještě k tomu i špatně namazáno, stříká mi i ušima.

      Ačkoliv,  jak tvrdím jsem neběžec tělem i duší, mám za sebou i jeden přímo děsuplný zážitek z běžecké tůry  na Paprsek v Jeseníkách. Nešlo to ani nahoru ani dolů. Nahoru se nám na běžky lepily kila sněhu. Měla jsem pocit, že místo lehounkých dřívek mám na nohou aspoň dvacetikilové koule. Moje zoufalství došlo tak daleko, že jsem se špatně namazané běžky snažila ohoblovat o kůru stromů. Bezúspěšně. Nakonec jsem po několikakilometrové anabázi, s předvojem v podobě mého manžela, dorazila na chatu na kopci.

     Pivo bylo jako křen, na nadýchané knedlíky plněné borůvkami a polité voňavou čokoládou, se mi sbíhají sliny ještě teď. Trošku jsme se rozseděli, mírně rozdřímali, přiopili a najednou s úlekem zjistili, že máme do tmy co dělat. Manžel mě uklidňoval, že je to jen z kopce a že jsme za necelou hodinku už i osprchovaní v posteli. Jo, bylo to sice jen pouhopouhých šest kilometrů, ale to bychom nesměli hned na začátku uhnout ze stopy...  Tak jsme si to - zatím nic netušíc - blaženě frčeli dolů, až jsme se najednou ocitli uprostřed lesa.