Můj příběh začal v září 2000, kdy jsem spolu s mými kamarádkami, které stejně jako já chtěly zkusit být au-pair v Anglii, vstoupila do povinného kurzu angličtiny. „Jmenuji se Tereza a jsem z České republiky", představila jsem se. „Já jsem Emilio a jsem z Malagy, Španělsko", vypadlo z nádherného kluka, který seděl vedle, „a jsem veterinář" dodal..

     Čímž mě dostal, neboť mým velkým snem bylo se stát veterinářkou. Ale usoudila jsem, že na to je lepší být chlapem a že možná v mém dalším životě to třeba vyjde.. :-). Postupem času jsem se začínala na angličtinu těšit víc a víc. Emilio se s námi skamarádil, jezdili jsme na společné výlety, řešili rozdíly mezi naší a jeho zemí a Anglií. Jednou jsem mu ukázala fotky naší rodinné farmy a jeho prohlášení, že to by byl jeho sen, mě absolutně dostalo. Vymýšlela jsem různé plány ,jak ho ulovit, nakonec přijal pozvání na film do domu, kde jsem bydlela. A tam se prolomily ledy, jestli se to tak dá říci o té nesmělé puse, kterou jsme si tam dali. Možná bych měla podotknout, že mě v té době bylo 24, a pyšnila se titulem ing. a on byl o rok starší.

     Od té doby jsme spolu chodili. Ještě teď se musím smát nad našimi telefonáty, kdy jsem si s angličtinou pomáhala „rukama, nohama", i když mě u toho samozřejmě nemohl vidět... Blížil se konec mého au-pair pobytu a já musela řešit, co dál. Rozhodnutí nakonec padlo: vrátit se po prázdninách do Anglie a najít si práci a bydlet s Emiliem. Když jsem pak seděla ve zpátečním letadle z Prahy, moje jediná myšlenka byla: "Co tam budu dělat a jak to asi všechno dopadne?"

     Hlavně mě nejprve čekal výlet do Španělska, což pro mě jako holku z malé vesnice, která nikdy nikde nebyla, bylo něco neskutečného. Palmy, moře, exotika, zamilovanost... Asi si to každý dokáže představit. Po návratu do Anglie nastalo hledání práce stížené tím, že jsem Češka a tím pádem potřebuji pracovní povolení. Ale - nevzdala jsem to, pracovala zdarma pro charitu, nevědomky „na černo"v jednom hotelu. A mezi tím se snažila si hrát na „manželku". Už tenkrát jsem si ale měla všimnout, že já jsem ten, kdo víc ustupuje a pak i toho, jak si Emilio zapisuje každou utracenou korunu.

     Nakonec bylo nutné něco proto, abych mohla v Anglii legálně zůstat, opravdu udělat. Varianty získání pracovního povolení nebo studia tam byly pro mě (hlavně finančně) nemožné. Zbylo to poslední, a to vzít si Emilia. Milovala jsem ho v té době, myslím, že ano. Nakonec tedy byla mini svatba, jen my a svědci. A já si našla práci v hotelu a ještě jsem vařila v jedné malé hospůdce a díky náhodě jsem se navíc stala překladatelkou pro české emigranty, pobývající na území Newcastle. Tím pádem jsme se doma míjeli, ale mě to zas ani tak moc nevadilo. Návštěvy Španělska už přestaly být tak vzrušující, a když jsme byli u nás v Čechách, byla jsem ráda za jeho věčné spací siesty...

     Po dalších třech letech jsme oba měli dost toho nevlídného anglického počasí a někdy i chování tamějších lidí a rozhodovali se, co dál. Čechy nebo Španělsko? Nakonec padla volba na naší krásnou zemičku, Emilio sám to upřednostňoval, už jen z hlediska pracovních příležitostí, které jsou v jeho domovině velice problematické. Dohodli jsme se proto, že já pojedu už v létě 2004, měla jsem začít pracovat jako lektorka angličtiny v jedné jazykové škole. A on že za mnou dorazí na jaře roku dalšího. Bydlela jsem zatím u rodičů, spokojeně se učila učit a občasné telefony od manžela mi celkem stačily... Sháněla jsem pro nás bydlení, a nakonec pomocí mých rodičů jsme na hypotéku koupili renovovaný dům, kde bylo nutné ještě dokončit vnitřní úpravy a mohlo se stěhovat. Můj otec tam dělal téměř všechno, zdilo se, malovalo, uklízelo a pak, koncem srpna, jsme tam měli naší první noc v novém domě.. Vím, že už v té době jsem necítila to, co bych asi cítit měla.