|
 Jako malá jsem byla strašně aktivní dítě. V pondělí výtvarka, v úterý klavír, ve středu taneční a výtvarka, ve čtvrtek sbor a v pátek dramaťák. Bylo mi deset a chtěla jsem dělat nelépe všechno. Domů jsem chodila kolem čtvrté odpoledne. Učení mi šlo, takže nebylo nutné ubírat mých zájmů. I když až tak moje zájmy to nebyly. Do většiny kroužků jsem chodila proto, že tam chodily moje kamarádky.
Na klavír jsem se ale přihlásila, protože jsem měla doma takové ty malé dětské klávesy a uměla jsem na ně zahrát maximálně "Ovčáci čtveráci". Rodiče mi, když jsem jim řekla, že bych chtěla chodit na hodiny klavíru, koupily velké klávesy a přihlásili mě k místní učitelce. Paní Suchá učívala na základní škole ve vedlejší vesnici hudební výchovu. Učila i mého tatínka a jeho sourozence a oni ji neměli rádi. Docela jsem se bála, protože mě strašili s tím, co jim všechno dělala, když je učila.
Na první hodinu jsem šla i s tatínkem. Samou nervozitou jsem si rozkousala ret. Zazvonili jsme. Hned ve dvěřích na nás vyletěl jejich pes Jonáš. Byl to kříženec snad malamuta s pudlem. Byl to hrozně moc ošklivý pes. Paní učitelka nás vedla tmavou chodbou a po schodech nahoru.  Skončili jsme v malém pokoji s piánem a obrazem Tomáše Garika Masaryka. Byla to stará zašedlá fotka. A všude byly knihy. V celém jejich domě bylo ohromné množství knih, které mě fascinovalo. Nejprve si paní učitelka zkoušela mou rytmiku. Musela jsem vytleskávat slova. Vzpomněla jsem si, že stejným způsobem jsme se učili ve škole učili rozdělovat slova na konci řádku. Šlo mi to. Tatínek se dmul pýchou. Přitom tohle by snad zvládl každý. Když jsme končili, dala mi stoh not, ať si je u někoho nechám okopírovat. Tak jsem začala chodit do klavíru...
Z počátku to byla opravdu zábava. Strašně mě to bavilo. Jenže etýdy byly čím dál delší a složitější a nudnější. Chtěla jsem se naučit hrát skladbu Pro Elišku, ale nedostala jsem se k tomu. Bylo to už skoro rok, co jsem každé úterý vyšlapala ten strašný kopec k jejich domu. Nechápu, jak tam mohli žít. Paní učitelka a její sestra a sestřina dcera a její manžel. Byla to šílená domácnost. Paní učitelka byla korpulentní dáma. Nebyla moc vysoká a měla nemocné nohy. Teda ona byla celá nějaká nemocná a díky tomu byla tak tlustá. Její sestra byla skoro jako její dvojče. Měla dlouhé vlasy až po pas, vlasy, kterým stáří ubralo na kráse. Obě dámy nosily drdol. Nepamatuju si, že bych někdy viděla jejich vlasy upravené jinak než v drdolu.
Jako dítě jsem byla strašně zapomnětlivá. Věčně jsem zapomínala zpěvníky a noty, peníze za hodiny, penál ... ale paní učitelce to nikdy nevadilo. Říkala mi, že když byla malá, byla úplně stejná. Asi ve mě viděla sebe samu před šedesáti lety. Moje prohřešky a chyby mi vždycky bez mrknutí oka promíjela a mě strašně mrzelo, že mě ty hodiny přestávají bavit. Nechtěla jsem dělat něco, co mě nebaví. Nevěděla jsem, jak to říct rodičům, jak to naznačit paní učitelce. Nemohla jsem se vymluvit ani na toho jejich ohavného psa, který po mě pokaždé vyjel, sotva jsem vstoupila do dveří.
Jednou jsem přišla na hodinu. Paní učitelka byla v kuchyni a chystala svačinu pro svou sestru, která byla zrovna nemocná. Šla jsem rovnou nahoru, sedla si za klavír, vytáhla noty a začla hrát. Uslyšela jsem kroky na schodišti a za chvíli se ve dveřích objevila paní učitelka. Sedla si vedle mě a pozorovala, jak mi prsty kmitají po klávesách. Chvíli tam jen tak seděla a nic neříkala. Pak najednou upadla hlavou na stěnu piana. Lekla jsem se a přehmátla se o dvě klávesy. Zvuk, co vyšel z piána, by zvbudil snad i mrtvého, ale ona stále ležela. Chvilku jsem na ni jenom tupě koukala a přemýšlela, jestli je opravdu mrtvá. Nevěděla jsem co dělat, a tak jsem pokračovala v rozehrané etýdě. Když se nic nedělo, začla jsem mlátit do kláves s tím, že to ji snad probudí. Probudilo.
Oddechla jsem si že není mrtvá, že žije a jenom usnula. Zvedla se a šla si udělat kafe a já se zvedla, šla domů a už se tam nikdy neobjevila.
Tak skončily moje hodiny klavíru, které jsem měla tak ráda.
MADDEAN
|
