|
 Jednou takhle odpoledne se má dcera drahá prvorozená ocitla v rozpoložení, že by bylo vhodné se osamostatnit a být definitivně plně svéprávná (tzn. uklízet, jíst, přicházet – všechno tak, jak a kdy jen ona chce. Prostě nemuset respektovat žádná trapná rodinná pravidla).
Vybrala si tedy v annonci několik zajímavě znějících nabídek: kde inzerovali byt na prodej, případně byt pronajímali, respektive hledali někoho, kdo by jim za možnost bydlení v jejich nadpočetném bytečku vylepšil životní úroveň. Ceny a možnosti různé až hrůzné. Přes halasně proklamovanou osobní svobodu mne však raději na všechna „užší jednání“ brala s sebou. Díky tomu jsem se postupně seznámila s rodinkou, která by ji s radostí a suverénně obrala nejméně o melouna, s pánem, který by ji obral jen o třicet tisíc – ale zato čistě, perfektně a bohužel nežalovatelně, i s několika realitními agenty, z nichž jeden byl opravdu neskutečný a unikátní. Nejen že přišel a domluvenou schůzku s třicetiminutovým zpožděním, ale po delším zoufalém štrachání po kapsách zjistil, že zapomněl papírek se jménem paní, která byt pronajímá. A nádavkem ani nevěděl, ve kterém čísle popisném nabízený byt je. Mobil s sebou neměl, aby si zavolal do kanceláře, a když jsme mu jej nabídly, omluvil se s provinilým úsměvem, že si jaksi nepamatuje číslo, kam by měl volat... Nakonec si Lenička pronajala holý, zcela nezařízený byteček dva plus jedna s kouzelnou (čerstvě přestavěnou) koupelnou, neskutečně špinavými okny zakrytými snad stoletými záclonami a obrovským zámkem na papírových panelákových dveřích v nevylitých futrech. Celý byt byl navrch všude možně obložen prkýnky (exmanžel majitelky byl truhlář-samouk) a vymalován velice výraznými neónovými barvami.  A tak jsme upravovaly, drhly a myly, zařizovaly. Na inzerát jsme koupily opravdu hezkou a levnou sedačku, křesílka a stolek. Následovalo vybavení ložnice, do které jsme sehnaly dvě válendy, dvě skladné a úložné skřínky a bobánka. Nábytek byl bílý, potahy jednobarevné, příjemně hnědé, víc než zachovalé a všechno opravdu laciné. Celkový efekt týdenního snažení a svážení – velmi hezky zařízené hnízdečko za relativně malý peníz. Veškerý transport nakoupeného nábytku Lence osobně zařídil její (bláhově zamilovaný) šéf. Chudák, doufal… Doufal však marně: už v té době plánovala, že mu dá co nejdříve výpověď. Zařizování a vylepšování nově nabytých prostor dalo Lence nový smysl života. Koupila si jednoduchou matnou tapetu s vytlačovaným vzorkem a rafinovaně pozvala na oběd kamaráda Martina. Tenhle pětadvacetiletý „skoro sirotek“, mládenec s bohatými rodiči, je klasickým prototypem věčné „zlaté mládeže“. Rodiče ho kvalitně oblékají, dávají mu na jídlo a slušné kapesné na všechno ostatní. Bydlí pospolu v hezké pražské vilce a občas si zamobilují. Protože mají v rodině víc aut, vždycky má čím se přepravit z bodu "A" do potřebného bodu "B". Že by něco studoval, nebo někde pracoval? Ani náhodou... (S Lenkou se seznámil tak, že chodil k ní do oddílu karate.) A proč píšu „skoro sirotek“? Protože k osobnímu styku mezi členy této rodiny docházelo vždy jen sporadicky, v podstatě náhodou. Za to, že mu Lenka uvařila „nedělní jídlo“ jí celý blažený otapetoval obývací pokoj. Za čerstvě upečený drobenkový koláč se švestkama se téměř rozbrečel. Tohle velké dítě, odchované fast foody, pizzou, hamburgery, bagetami všeho druhu, restauracemi (byť velmi kvalitními), zažilo něco nebývalého. Hráli si na domov: "on-tatínek" pracoval, "ona-maminka" vařila. Pokoj byl po několika hodinách bílý, Lenka spokojená a Martin se cítil jako v ráji. Po obědě a následné minisiestě mu řekla, že čeká návštěvu a poslala ho do háje. Po pravdě řečeno, na to, aby se probojoval do její ložnice, už neměl. Lenka se po kompletním odstěhování doma ukazovala jen sporadicky. Po několika týdnech, kdy ostentativně dávala najevo svou dospělost tím, že pendlovala z práce do svého příjemného bytečku, pak firemním autem na rande, zpět do bytečku a ráno do práce; po zmíněných několika týdnech se však začala „občas“ stavovat doma. Tu pro nějaký zapomenutý svetr, tu přinesla coca colu a kafe, tu se stavila jen tak, na kafíčko před tréninkem. Když přišla se špinavým prádlem, přinesla bez říkání prášek. Postupně však začala jezdit frekventovaněji. Občas potřebovala poradit se srdečními problémy, protože „mužský jsou fuj“ a „mami, polituj a poraď“. Po pravdě řečeno, v té době jí zrovna nic moc „v láskování“ nevycházelo. Na obzoru se sice vyskytoval jeden švarný širokoplecí policista, mj. dokonce člen protiteroristického komanda. Prostě a jasně takový černý myslivec Viktorky z Babiččina údolí. Má dcera byla fascinována jak správňáckou uniformou, tak posilovnou dokonale vypracovaným tělem a neskutečně milým klukovským úsměvem. Současně však vadla pod dojmem z jeho řečí. Chudák holka, neuvědomovala si, že kluk, trávící život v posilovně a na cvičišti, nemůže současně ležet v učených knihách i mít se k ní jak hrdina z mexické telenovely. V některých chvílích na to milý úsměv prostě nestačil. Na pražskou workholičku (a navrch dálkově studující práva) jaksi neměl. Pro mne byla ze začátku nesmírná zábava sledovat, jak si mé dítě láme hlavu, co tím či oním proboha myslel – „Mami, on to řek´ takhle, přitom se tak zvláštně díval… Víš, jsem přesvědčená, že to myslel úplně jinak, to jsem rozhodně vycítila – já prostě nevím, co si mám o něm myslet..." „Mami, on se se mnou skoro nebaví, já se snažím být na každé rande připravená, vymýšlím, o čem bychom se bavili – prostě dřu jak námezdná kobyla a on se jen veze..." „Představ si, nic neříká, jen se dívá, a pak se na mne najednou vrhne jak bezdomovec ke švédskýmu stolu..."
Konečně jednoho dne přišla a jen mezi řečí sdělila: "Poslala jsem ho o dům dál. Byl to ňouma. Ale tak krááááááásnej ňouma..." Po dalších čtrnácti dnech se rozhodla, že ji to tam nebaví, že se přeci jen vrátí domu, „aby mi nebylo samotné - jen s Robertem - smutno“. A znovu jsme inzerovaly. Tentokrát jsme zase prodávaly ono vybavení bytečku my... d@niela
|
