Strana 2 z 2 Dálniční policie byla taky dobrá. Nejdříve mi sice přivodili hnedle astmatický záchvat, když se mě zeptali Máte tam nějakej smrťák, mladá pani? Uvědomila jsem si, že u toho auta nebo v autě mohl někdo stát a já ho mohla zabít, takže další záchvat pláče, nudlí a kašle, pak vysvětlení že žádnej smrťák. Dnes vím, že jsem měla smrťák hlásit, byli by tam cobydup, takhle jsme čekali skoro 3 hodiny. Ale byli shovívaví, dostala jsem blokovou pokutu 100 Kč v pěti bločcích á 20 Kč. Ani dýchat do balonku jsem nemusela, nevím jestli za to mohlo jejich slitování nad mým mládím, nebo ti Angličani, ale tak hodné policajty jsem jindy nezažila. Dlouhé čekání na policii bylo nakonec příjemné. Mladá lady mě pozvala na čaj s nějakou povzbuzující meducínou a střídavě mě tišila v mém mírně hysterickém žalu, asi mě považovala za chuděrku děvečku ze starého světa. Mně se však ulevilo, že jsme se vyhnuli bankrotu, takže mi mohlo začít docházet, že se na mne drahý můj vyprd a zachoval se jako nechlap.
Mezitím jsme si povídaly, ukazovaly si fotky z peněženek. Nad fotkou naší dvouleté si málem utrhla hlasivky a já s úžasem zjistila, že je tak stará jako můj muž, čili na dítě tehdy pro mě strašlivých 33. Přemítala jsem co je lepší, hysterie bez dětí a s cestováním, nebo hysterie z nabourané škodovky se spícím broukem u našic v postýlce. Meducína v čaji zabírala, sbírala jsem svoji angličtinu a dumala, jak zní anglický ekvivalent "máme malou, jinak lautr hov*o" a "ten zmetek se na mě vykašlal a nechal mě to vylízat až do dna". Paní - relativita času, tehdy pro mě paní, dnes by to byla dívka - asi zpozorovala mé rudnoucí líce, tak jsme se šly projít na čerstvý vzduch na parkoviště mezi auta a výfukové plyny z dálnice. Tam jsme našli oba chlapáky, kteří překonávali jazykovou bariéru Angličanovo placatkou. Ochotný čumil z houfu, co se vyrojil z hospody, protože tam to chcípalo ale u nás to žilo, podal chlapákům kus klády. Tou vypáčili vpáčený blatník a pak začali "vyklepávat" rozpáraný bok. Adrenalin mezitím stoupl i vrchnímu, asi že se zbavil protivného Němce MeinOpela, dotáhl lepicí pásku a tou bravurně přikurtoval uražené boční zrcátko. Auto bylo po odpáčení blatníku pojízdné. Vrchní dodal tip na automechanika, co dá druhý den auto trochu do pucu aby s ním mohli dojet do půjčovny. Angličané byli nadšení, jak to všechno nádherně dopadlo a proběhlo. My byli nadšení, že nepůjdeme do basy ani pro úvěr na jejich auto a že to všechno tedy dobře dopadlo a proběhlo. Endorfiny nám všem stříkaly z uší, takže jsme dostali ještě pozvání na mejdan. Pravda, řídit jsme nemohli ani jeden.
A tak jsme se po vzrušujícím zážitku dostavili k rodičům na oběd a pro dítě, auto decentně natočené zmáčklou stranou od domu. Máma byla celá zelená, táta na ni práskl, že celý víkend nespala, že jí bylo jasné, že JÁ budu chtít řídit, že on SE JAKO VŽDYCKY nechá ukecat a půjčí mi to, a že ještě ŠTĚSTÍ, ŽE JEL SE MNOU (původně měl být v práci a já byla odhodlaná jet sama), jinak bych sebe nebo někoho určitě zabila.
Tohle selhání jsem mu dávala tedy pěkně dlouho sežrat a on to narozdíl od jiných sežrávacích pokusů přijímal s výrazem provinilého hafana. Musel se hodně, hodně, hodně snažit, abych odpustila, dozvěděl se, že když mě nechá na holičkách kvůli TAKOVÉ BLBINĚ (však o nic nešlo, né?), tak co bude dělat až se stane opravdový průser, že to se radši hned, ale hned rozvedeme, protože s někým takový nebudu, to abych se bála, až si zlomím nohu, že budu nocovat na chodníku, protože nemáme výtah...Hezky si užil, chudák.
Dodneška si to pamatujeme, je to oblíbená historka k lepšímu a mezi námi stačí v principiálně podobné situaci říct "Hele, Průhonice?" ...zabírá to okamžitě na oba :-)))
bb
|