Moje první a naštěstí zatím poslední dopravní nehoda se mi stala v roce 1990 a málem jsem se kvůli ní rozvedla:-) V Brně se konala po desítkách let světová výstava psů. Holčičku jsme večer u našich vyměnili za škodovku a ráno hurá do Brna. Tam samozřejmě řídil muž, výstavu jsme si užili a zpátky nespěchali, protože malá byla u našich na víkend a my si pro ni jeli až na nedělní oběd.

     Tak jsme se zastavili na zpáteční cestě v Průhonicích na večeři. Místo na parkovišti jsme našli až vzadu. Škodovka se krásně vyjímala v řadě pro nás tehdy velmi luxusních Oplů, VW, BMW apod. Večeře skvělá, krásně jsme si popovídali, odpočinuli a dostali výborný nápad, že řidič si dá po jídle pivo a já dojedu domů, pomalu, podle jeho navigace. Na parkoviště jsme přišli po desáté večer, tma, nikde nikdo. Nastartovala jsem a místo abych já blbka normálně vyjela dopředu a v široké části parkoviště se pomalu otočila, tak jsem se rozhodla vycouvat ven, až na spojovačku k dálnici. Couvala jsem otočená dozadu a najednou se mi ta silnice zdála děsivě blízko. Chtěla jsem zabrzdit, zastavit a předat volant aspoň na tu otočku. Místo toho jsem šlápla na plyn. V panice, že vyletím ven do provozu mezi auta, jsem strhla volant doprava. A zastavila jsem o zánovního vínově červeného VW. Našim tažným zařízením jsem ho rozpárala na boku, vpáčila blatník a nějak přitom ještě utrhla zrcátko. Jeho...

     My vyvázli se zkřiveným tažným zařízením a lehoulince zmáčklým blatníkem. Po nárazu ticho. V první vteřině se mi chtělo utýct, ujet, zakřičet honem, přesedni si, odjedeme. Nikdo nás neviděl, neslyšel. Vzápětí jsem se zastyděla, pak rozbrečela, pak rozklepala strachy že budeme platit rozbitého VW, že nás to zruinuje, protože si budeme muset půjčit, no hrůza. Brada mi vibrovala, zuby drkotaly, nos opuchlej, z očí vodopád, z nosu nudle. Říkám co budeme dělat, to musíme zavolat policajty a to auto bude určitě některého toho cizince z hospody, to musíme zjistit čí to je a nějak se s ním dohodnout. A v tu chvíli drahý můj pronesl památnou větu:  No můžeš za to ty, tak si to zařiď. Byla jsem v šoku, nikdy předtím a naštěstí ani potom mě ve štychu nenechal, ale tehdy ano a já 22letá ubrečená volala dálniční policii a pak šla do hospody hledat majitele auta.  Tam jsem požádala o pomoc vrchního, popsala auto jako Opla, vrchní zbledl a pravil Ježíši, to bude toho Němce. Šli jsme za ním a ten málem dostal infartk, vstal, zbunátněl a řval Mein Opel? Mein Opel???

     Pak vyběhl ven a vrátil se po infarktu, ale s úlevou, že to nebyl Mein Opel, ale něčí VW. Nato se vztyčil mladý pár patřící k tomu VW a pak už to šlo jako po másle. Byli to mladí manželé, turisté z Velké Británie, kteří jako tehdy mnozí přijeli projet po pádu železné opony Střední a Východní Evropu. Přiletěli do Rakouska, tam si vzali auto z půjčovny a vyrazili. V Průhonicích byli na večeři a nocleh, byli na konci svého okruhu Maďarsko, Polsko, Československo, NDR a na počátku cesty zpět do Rakouska. První šok měli z toho, že jsme neutekli a přihlásili se dobrovolně k nehodě. Druhý, že se domluvíme anglicky a že počkáme na policii a podepíšeme protokol. Třetí, že za to nic, ale opravdu NIC nebudeme chtít. Tolikrát je během jejich putování okradli, ošidili, poškodili, že nemohli uvěřit svému štěstí. Jediné, co potřebovali, byl podepsaný protokol policie pro půjčovnu, jako důkaz, že nehodu nezavinili oni, ale my.