Jsem přesvědčená, že "tohle" ještě na kudlance nebylo. Poctivě jsem hledala (tedy, skoropoctivě). Ale pokud to bylo, věřím, že si tuhle nádherně jarně depresivní skuhránku přečtete i v té dnešní nechutně zimní a depresivně předvánoční době. :-))). (A co teprve autorka, která tím "vstoupí do vody, která utekla už před čtyřmi léty...")

     Bylo mi trošku přes třicet, byla jsem ošklivá, tlustá a cítila jsem se na umření. Každé ráno cestou do práce jsem byla připravena vrhnout se pod první rozjetý vlak. Jediným problémem na této skutečnosti bylo jen to, že v širokém okolí se nenašly jediné vlakové koleje.  

     Několikrát denně mě napadaly šílené scénáře mé tragické smrti, jako například že mě na chodníku srazí cyklista, který tam nemá co dělat a já upadnu tak nešťastně hlavou na obrubník a po měsíci v kómatu odejdu a zbudou po mně veselé siroty, tesknící pes a spokojený manžel, nebo že mě na procházce píchne neznámý hmyz, a já zemřu tiše a statečně v krutých bolestech na otravu krve a nebo jak se na přechodu pro chodce při přecházení na zelenou stanu obětí dopravní nehody a jako umírající ještě stačím tomu řidiči říct, že jel na červenou, že je to jeho vina a jestli s tím svědomím bude umět dál žít a tak podobně.

     Někdy mi při těch představách vhrkly slzy do očí a začala jsem v duchu nenávidět všechny lidi kolem, neboť patřili ke skupině všech potencionálních řidičů, kteří mě mohli srazit, zedníků na lešení, kterým právě mohlo vypadnout kladivo a trefit mě do hlavy - a jiných vrahounů. Prostě byla jsem nešťastná a neustále ubrečená. Ze všech těch skvělých kamarádek a kamarádů, kteří mi v těžkých chvilkách brečeli na rameni a já jim naslouchala a radila a pomáhala, se stal ohrožený druh vymírající na všech frontách. Byla jsem tu pro ně když oni potřebovali a ujišťovali mě, že se na ně mohu spolehnout a že mi to kdykoliv oplatí. Prd oplatí. Teď, když jsem byla v depresích a bez vyhlídky na lepší zítřky já, se rozprchli do všech stran jak hejno holubů, když mezi ně hodíš kámen. Jéžišmarjá, a já zase byla na celý ten život sama!

      Tahle skutečnost mě rozbrečela ještě víc.

     Taky mě napadlo, že zřejmě nebude vše v pořádku ani s mým manželstvím. Došlo mi, že téměř roční absence sexu mezi námi se asi nedá vysvětlovat jeho únavou z práce. Zvlášť, když muž vstával až po deváté, když já už měla jedno kolo za sebou, a domů z práce se vracíval dřív než já. Trápila jsem se a trápila jsem se a jedinou útěchou v této situaci mi byla slova mé kolegyně: Když se ženská trápí, tak z těch nervů začne hubnout. Ona když měla problémy s manželem, tak shodila deset kilo během měsíce.