|
 Můj drahý dvouletý chlapeček miluje auta, traktory, jeřáby, letadla a jiné potvorstvo. Tak jsem se rozhodla koupit auto a naučit se řídit, ať mu udělám radost a můžeme jezdit na výlety, ať nejsme na nejnižším stupni sociálního žebříku. Já ve svých 38 letech sice řidičák mám, ale po jeho získání - tehdy - jsem zjistila, že nejsem „řidič v rytmu zrozený",
dělala jsem ho nadvakrát a ještě s flaškou, tedy pro zkoušejícího příslušníka - a poté jsem 10 let neřídila. Myslím, že jsem dnes zvolila optimální postup. Nejprve jsem zaúkolovala známé, ať se poohlídnou po vhodném objektu, cenově přijatelném a pojízdném a jupíí. Auto mám před barákem. Zelený citrónek z roku 95, nafťák, prý spotřeba 3,5. Tak jsem vzala chlapečka, že si zatočí volantem, jako to dělá v autě jeho otce, se kterým však už z důvodů, které sem naštěstí nepatří, už nežijem. V bláhové naději, že mu udělám radost. Tedy - mému chlapečkovi. Trošku jsem se spletla, asi má schopnost empatie a sociální inteligence je opravdu na bodu nula. Hošík je zvyklý na stříbrného, velkého bouráka a já mu představila malé zelené prdítko. S nadšením jsem otevřela dveře a nabídla mu volant. Dlouze se na mně zadíval a řekl že NEEE. Na upozornění, že to auto má metalízu, reagoval ještě delším neee, otočil se a odešel. Nezájem. Nic. Nula bodou... 
Nevzdám to; mezitím jsem si domluvila kondiční jízdu v autoškole, hlas v telefonu mně ujistil, že jsou zvyklí na kondičkáře, kteří neumějí řídit a že půjdeme na cvičiště, nebo hřiště? Dostavila jsem se tedy na místo určení, tedy před sídlo autoškoly, kde jsem měla čekat na auto, které přijede. Auto tam stálo, tak se rozhlížím okolo a ze dveří, pod kterými byl nápis autoškola a jiné firmy vylézal člověk už od pohledu podezřelý a zatahoval za sebou mříž. Bezďák, vychrtlý, hrbatý, vrásčitý. Asi mně odsoudíte, ale obrátila jsem se zády, já mám svých problémů dost a do toho mi nic není, jestli se tam někdo vloupal, poodešla jsem od auta autoškoly, působivě hrála mrtvého brouka, sic po očku sledujíc, co se bude dít. Ač jsem stále „nenápadně" ustupovala, bezďák ke mně přišel a tvrdil, že čekám na něj a ať si nasednu. Řekla jsem, že řidičík mám z dob před 10 lety a od té doby jsem neřídila. Tak já vám nastartuji, zapněte světla, spojku, jedničku, plyn - děl ten dědek (možná to pořadí pletu). Směrovku doprava, nahoru - jak hezké - pustit spojku a jedem. Na dotaz, co mám dělat, když nic nevidím ve zpětném zrcátku odvětil, že na to příjde čas později, zašustil něčím, pak zamlaskal, tudíž to byl asi bonbon. První nastartování mi vyšlo, ale dědek hned chtěl ať zařadím dvojku a bylo zle: Jak tu páku držíte, jemně, otevřenou dlaní, a jak to pouštíte tu spojku, vždyť mi málem vytřepete vnitřnosti, to musíte jemně, jako baletka... Směle jsem se ho zeptala, jestli, jakožto začátečník, bych nemohla zařadit tu dvojku až za zatáčkou a to se na mně obořil, cože by se mi tak asi mohlo stát v tříkilometrové rychlosti. Jelikož jsem měla co dělat s autem, sklapla jsem. Vyjeli jsme asi na jeho obligátní okruh a on mne jen dál buzeroval: točte, točte, trojku, jak to zas držíte tu páku? ... cítila jsem, jak je ke mně obrácen a nenávistným pohledem říká, že kdyby mohl, tak mně po té pazuře přetáhne. Pak mně ještě seřval, že neumím brzdit, zařadit neutrál, zařadit čtyřku... a 10 minut před koncem jízdy řekl - zaparkujte támhle, budeme končit, musím si nakoupit. Ufff, to bylo v úterý. Mezitím jsem hodně moc přemlouvala šéfa autoškoly, aby mně vzal. Je to hošík ročník 75, konverzovat po telefonu s ním bylo potěšení; nejprve sice nechtěl, ale přinutila jsem ho, že chci jezdit s ním. Zítra ráno jedem, tak jsem zvědavá. Já se opravdu chcu naučit řídít... A mám pocit, že jsem se potkala s negativem Ignátia Reillyho... Taťána
|
)
A jsem ráda,že nejsem na nikoho odkázaná,když se potřebuji kamkoli dostat... 
. Naše manželství skončeno - i úředně, SJM rozděleno, žiju už sama. 
