|
 Pro chlapa už by mě do Latinské Ameriky nikdo nedostal ani heverem. Určitě se najdou i výjimky, ale já už bych to neriskovala. Stejně jsem od začátku věděla, že vztah s Ernestem byl absolutně neperspektivní. Tak jsem dále chodila do “šantánu” s Editou, která se střídavě rozcházela a zase dávala
dohromady se svým o generaci mladším milencem, který se choval podobně hystericky, ale přece jen o poznání lépe, než Ernesto. Stále jsem ale moc nevěřila, že si někde v baru najdu někoho schopného. Nespoléhala jsem jen na bary. Už od rozchodu s Jackem jsem se vrátila k několika koníčkům a přidala k nim i další. Chodila jsem na němčinu a do kurzu sochařství, ale na schopné chlapy jsem tam bohužel nenarazila. Třicítku jsem měla na krku a začalo mě mrazit při pomyšlení, že všichni dobří chlapi, hodící se k mém věku, už jsou rozebraní - dokonce i tady v USA. Víte, jak vám přeci známí říkají, abyste na to seznamování raději přestaly myslet, že to přeci chlapi vycítí a prchají, že se seznámíte, když to budete nejmíň čekat? Mně to vždycky připadalo jako ta největší blbost pod sluncem. Jak mám na to asi přestat myslet? Nebo jak se můžu s někým seznámit, když to budu nejmíň čekat, když to čekám pořád? Ale nakonec měli tihle známí fakt pravdu... Jednou jsme šli s Editou a mou velice dobrou kamarádkou Simonou do jednoho z pravidelných míst. Já jsem věděla, že většina mužů v tom klubu je z Latinské Ameriky, tak jsem tam šla s tím, že tady se s nikým rozhodně stejně neseznámím, tak se aspoň budu dobře bavit. No a právě ten večer jsem se seznámila se svým dnes již manželem. Zachytil mě, když jsem okolo něj proplouvala s kamarádkou. Už jsme se tam spolu vlastně jednou viděli a prohodili dvě věty, ale to bylo tak všechno. Tentokrát si mě nechtěl nechat ujít, tak mě zastavil a začali jsme si povídat. Už dle zjevu mi bylo jasné, že je odněkud odjinud, ale ne z té Latinské Ameriky, spíš někde z Blízkého východu. Musím se přiznat, že předsudky jsem měla, ale nenechala jsem si jimi zatemnit mozek, hodlala jsem si udělat vlastní úsudek. Už po několika minutách rozhovoru mi začalo být jasné, že tenhle mladý pán se rozhodně našim klasickým představám o mužích z Blízkého východu vymyká. Povídalo se mi s ním tak dobře, jako bychom se znali už léta. Prozradil mi, že se narodil v Íránu, ještě jako poměrně malý kluk odešel s rodinou před režimem do Rakouska a po třech letech se odstěhovali do USA. Muslim byl asi tak jako já katolička. V ruce držel pivo a prozradil mi, že jedno z jeho nejoblíbenějších jídel je vepřová pečeně se zelím a knedlíkem – tři roky strávené v Rakousku se holt někde ukázat musely. Když mě požádal o telefonní číslo, řekla jsem jen žoviálně, že nemám nic napsaní a pokud on něco sežene, takže má mít i to moje číslo. Sehnal a tak i měl… Giussi, Washington, DC
|
