|
 Moje nová rodina ale nebyla ani zdaleka tak příjemná jako ta první. Potřebovali nějakou služku, podržtašku a matka rodiny, která pracovala jen na částečný úvazek, měla pořád pocit, že nejsem dostatečně vytížená a měla by ze mě vydolovat víc. Navíc jsem začala bydlet samostatně a musela jsem si koupit auto. Měla jsem hodně nových výdajů, neodhadla jsem, kolik budu potřebovat peněz a řekla si o příliš nízkou výplatu.
Byla jsem na tom psychicky dost bídně. Jack to viděl, bylo mu to moc líto a chtěl mi pomoct. Domluvil mi hlídaní dětí u svého staršího bratra. Musela jsem změnit vízum a začít chodit na plný „úvazek“ do školy. Rodina Jackova bratra byla moc milá a i když měli dceru dost rozmazlenou, tak jsem tam chodila ráda. Byla jsem na tom i finančně líp a to mi rozhodně pomohlo. Jenže - ani teď to nebylo jednoduché, dost mě zmáhalo to, že jsem musela po devíti hodinách hlídaní, jestě na další tři do školy, pak se trochu učit, dělat úlohy, skládat zkoušky... Dovedete si to jistě představit. Nechtěla bych znít jako věčně nespokojená, protože to vážně nejsem, ale - byl to zkrátka taky záběr. S Jackem nám to ze začátku klapalo, ale pak se začalo ukazovat, že Jack má nejradši věčné lítání po večírkách a barech. Navíc změnil zaměstnání a hodně cestoval, takže jsme se vídali většinou jen o víkendu. No a já byla vždycky natěšená, že budeme spolu. V pátek jsem byla po týdenní - výše popsané - šichtě dost vyčerpaná, takže jsem nechtěla někde lítat do dvou, do tří v noci. Kolikrát jsem teda zůstala doma a Jack šel pařit sám. No a já se těšila, že v sobotu bude se mnou, že třeba půjdeme na večeři, budeme, možná ne úplně každou sobotu, ale aspoň občas, jenom spolu. Jenže Jack se chtěl bavit ve velké společnosti i v sobotu a to každou sobotu. Takže buď jsem musela ven s ním nebo zůstat doma sama. Navíc mě ve společnosti vždycky zcela nechával plavat. Sám se nazýval „společenským motýlem“, jako že lítá od člověka k člověku a s každým se trošku pobaví a zase letí dál. Tak se stalo, že jsem celý večer byla ve stejném baru nebo ve stejném domě na party, ale vůbec jsem nebyla s Jackem. Kdykoliv jsem se objevila v jeho blízkosti, po chvilince zase odletěl jinam. Minimálně dvakrát mě někdo na party balil a pak se dotyční divili, že mám přítele a už vůbec nechtěli uvěřit, že je to Jack. Vždyť si mě přece vůbec nevšímal. Když jsem o tom pak s Jackem mluvila, nevyčítala - jen mu říkala jak to je a že se necítím moc dobře - tak mi na to nic moc neodpověděl. Zase jen ta stejná písnička o společenském motýlovi. A tak to šlo dál. Jednou jsme dokonce jako skupinka někde potkali nějaké dvě ženské. Už si to moc nepamatuju, ale myslím, že se ptaly na nějaký bar, no a Jack jim slíbil, že je tam zavedeme a úplně normálně se mezi ty dvě ženy vmáčkl a zavěsil se do nich, každá pěkně z jedné strany a povídali si. Já, jeho přítelkyně, jsem jako osel šla se zbytkem lidí za nimi. Ostatní se na mě dívali s dotazy v očích, asi něco jako „Co to má znamenat?“ Jenže to já jsem sama nevěděla. Jack to později jen okomentoval tím, že to se mně jen tak zdálo. Pro něho to bylo zcela normální chování. Navíc Jack musel být všude až do úplného konce. Nějaké „v nejlepším přestat“ mu nic neříkalo. Musel odcházet zásadně mezi posledními. To vám bylo mnohdy skutečně vyčerpávající. Mě to čím dál tím míň bavilo a dost jsem to dávala najevo. (A že tam těch problémů bylo mnohem víc, než co se sem vejde!) Tohle nás stále víc rozdělovalo. Vyvrcholilo to „skvělou“ oslavou Silvestra roku 2000. Byli jsme v hnusně narvaném baru na Floridě, kde se nedalo ani pohnout a to bylo to nejlepší, co se dalo dělat. Čím víc lidí, tím je to lepší místo. Byli jsme tam s jeho klubem absolventů a po oslavě zmizel bez jediného slova u jednoho z absolventů na pokoji, kde byla „afterparty“. Já jsem jen chtěla říct, ať počká, že si chci zajít pro něco na pokoj, ale za ním už se dávno zabouchly dveře. A - já zůstala do rána sama. Dostalo se mi vysvětlení, že se bál, že ho budu přemlouvat, aby na tu „afterparty“ nešel, tak se tomu takhle vyhnul... Takhle se to táhlo do léta. Já jsem tušila, že už to nemá cenu, ale opět jsem se bála, že budu sama, druhého takového už nenajdu (to teda opravdu ne!) a nechtěla jsem to sama ukončit, abych si to nemohla později vyčítat. Měla jsem dost nepropustné růžové brýle a zatemněný mozek. Tak nějak jsem čekala na Jacka, až to sám ukončí. Podvědomě jsem to chtěla mít jednou pro vždy vyřešeno, a tak jsem Jacka svým chováním nakonec dokopala k tomu, aby mi dal kopačky. Bolelo to moc, samozřejmě jsem se ho ptala, proč to neřešil dřív, než to došlo takhle daleko, mohli jsme se domluvit, udělat kompromis. Jenže když on prý nebyl na mluvení. Asi čekal, že jednoho krásného dne potká tu, se kterou si budou pasovat jak dva kousky skládačky a nikdy se nebudou muset o ničem bavit, nic řešit. (Doufám, že se mu to podaří.) Samozřejmě jsem se ho zeptala, jestli by mi ještě nedal šanci (on mně!, dnes mi to přijde neuvěřitelné, ale skutečně jsem se na to zeptala), že na sobě můžu pracovat. Ale ptala jsem se jen jednou. Když řekl, že ne, tak jsem to holt přijala. Já jsem totiž přeze všechno dost hrdá a radši bych si pusu rozbila, než bych se mu vnucovala a ruku uřízla, než bych mu zavolala. Chodili jsme spolu celkem tři roky. Hrozně jsem to obrečela, bylo mi mizerně. Pořád jsem nechápala proč, i když jsem věděla přesně proč. Když jsem ho pořád opěvovala a kamarádka už mě nemohla poslouchat, tak mi řekla něco, co si nechávala pro sebe víc než rok. Ano, ani ne dva roky po té, co jsme spolu začali chodit, to můj milý Jack na ni zkoušel na jedné party, na které jsem byla přítomna. Dost velký šok! No a pak se přidala ještě jedna kamarádka, která mi řekla, že to na ni ještě o rok dřív zkoušel na zadním sedadle auta, které jsem řídila! U té první to bylo jen řečnění, ale tu druhou kamarádku v mém autě se snažil osahávat, nebo ji aspoň přimět, aby si "sáhla" ona. Obě si to v duchu omlouvaly tím, že byl Jack opilý a nevěděl, co dělá a nechtěly mi ublížit, tak mi to neřekly. Já se na ně vůbec nezlobím. Myslím si, že by mi to tenkrát ten mrzák určitě nějak vysvětlil a já bych s ním chodila vesele dál... Giussi, Washington, DC
|
