Zbloudilá moucha právě podnikla sebevražednou cestu na mou hlavu. Netušila ani, do jakého chaosu právě narazila. Ne, že by to nebyl pohledný chaos, má hlava je poměrně pěkně utvářená s výraznými lícnimi kostmi, jemnou pletí, šedozelenýma očima a momentálně lehce nazrzlými vlasy.

     Ale všechny ty myšlenky puštěné ze řetězu vytvářejí z docela pohledné hlavy obrovskou kouli plnou převratných a silně zmatených myšlenek.

Zamilovala jsem se.

     Odmyslím-li si všechny ty legrační okolnosti jako je můj věk a blízkost přechodu, několik kil navíc a oteklé koleno, stejně mi z toho pořád vychází smrtelně vážný problém.  Zatímco všichni kolem očekávají, že se budu chovat přiměřeně svému věku, já se vnitřně vznáším na obláčcích, což se navenek projevuje připitomnělým úsměvem a blekotáním hodným pacienta čerstvě po lobotomii.

     Neschopná se soustředit na nic jiného než svůj vlastní pocit štěstí, v běžné konverzaci jsem schopná přeslechnout i půlhodinové líčení návštěvy tchyně; moje reakce „Promiňte, co jste říkala?" potom odpovídá duševnímu výkonu. 

     Ale ta zamilovanost se neprojevuje jenom nablblým chováním ve styku s lidmi. Když teď vidím zaběhlého psa, jak se krade podél plotu s jasným úmyslem povraždit mi všechny slepice, nejradši bych vyběhla a nakrmila ho vlastními řízky, tak moc ho miluju a chápu.

     Ostnatému býlí, které mi vždycky poškrábe nohy až do krve, se málem omlouvám, že jsem na ně vůbec šlápla. Moje trpělivost dostala čtvrtý rozměr...