Jiří Suchý: Koupil jsem si knot, snad mi přijde vhod, vložim ho do krabice.
Nebude tam sám, v té krabici mám roztodivných věcí více.
Člověk neví, co se může přihodit a tak je mi líto věci vyhodit.......
........................................................
Jak tak roky běží přestávám být svěží a krabici stěží zvednu.
Mám strach z její váhy, doufám však, že záhy do krabice spadnu ke dnu.
Až mi čas přinese tuto novinu, lněný knot si kolem krku ovinu.
Uložim se tam, kam patřim, už se vidim jak se bratřim se všim, co v krabici mám.

Přiznávám, že já patřím mezi kramářky. Krajkové dečky mám taky, sama bych nikdy neměla tu trpělivost něco takového vytvořit. Mít je ve skříni je škoda, tak mám ty nejhezčí zarámované pod sklem na černém podkladu a visí v předsíni. Po prababičce mám etamínové záclony, vyšívané a s ažůrou. Moje máma je nikdy nepoužívala, protože to by byla škoda. Tak já je na ty okna klidně pověsím, sice se časem zničí, ale aspoň si je užiju.

Dárky typu hrníček, zvoneček, apod. nechávám kolovat. Ovšem, chce to si pamatovat, co jsem dostala od koho, abych nedarovala věci zpět.
I tak mám ovšem několik věcí, které nikdy nepošlu do světa. Jsou to výrobky mé sestry - výtvarnice, která už 17 let nežije. Háčkované záclony, přehozy přes postel, dečky, apod. lapače prachu, jsem v době stěhování odvozila do kontejnerů na textil.
Mám ale jiný problém : Před sedmi lety umřela naše nám moc milá sousedka, a synovi odkázala svůj velmi skromný majetek. Ošacení jsem dala na charitu, většinu dřevěného zařízení domu zkomprimovala cirkulárka, ale i po rozdání všeho možného, zůstalo několik krabic starého kuchyňského vybavení. Talíře se zlatou obroučkou nikdo nechce, protože nejdou dát do mikrovlnky. Příbory a nože jsou "nemoderní", hrnky každý jiný. Zkoušela jsem to nabídnout studentům, co bydlí někde ve spolubydlení, ale tam většinou mají zařízenou kuchyň. A tak to všechno asi odvezeme do Sběrného dvora. Třeba to ještě někomu poslouží, ale mrzelo by mě, kdyby to skončilo na skládce. K věcem po hodných lidech mám osobní vztah.

Hm. Ten osobní vztah k věcem po někom. To je fakt průser. Vyhodit se to nechce, člověk by si připadal jako cynik, bezcita, odkládá to co to jde, a vono to většinou nějak jde. Snad pomůže, si uvědomit, že pokud ten osobní vztah spočívá v několika škatulích na skříních nebo ve sklepě, který s pravděpodobností hraničící s jistotou nikdy neotevřu, tak význam je dost spornej.
Dobrej příklad je stěhování pěveckýho mistra Bílka v Kulovym blesku.

Nedávno jsem uskutečnila výzvu "100 věcí z baráku". Mám tedy byt a dole v domě sklep, ale 100 věcí z bytu tak dobře nezní. Podotýkám, že oblečení a boty řeším průběžně. Bohužel ne tak, že bych zjistila, že musím vyhodit např. děravé tenisky, tak vyhodím a jdu koupit jiné, spíš nejprve koupím něco na sebe, protože to tričko v obchodě nechat nemohu a pak tedy koumám, které z dosavadních triček půjde do kontejneru a uvolní tím ramínko ve skříni ve prospěch nového.
Takže ve skříni a botníku jsem moc neuspěla, nakonec jsem tedy probrala alespoň prádlo, zejména ponožky a nějak dala dohromady první desítku.
Pak jsem se vrhla na knihovnu. Zde se už několik měsíců snažím knihy zredukovat. Je fakt, že čtu hlavně knihy půjčené z knihovny. Ale snažím se aspoň jednou za měsíc přečíst "naposledy" stálici z vlastní knihovny a poté ji dát prostřednictvím knihobudky do oběhu. V beletrii tedy žádné zásoby umožňující splnit výzvu nebyly nalezeny. Ale - měla jsem spoustu knih a brožur o zahradničení a květinách, také mnoho knížek o pletení, háčkování a pod. V prvé řadě jsem zásobu důkladně probrala a ponechala si asi desetinu. Pak jsem oslovila kamarádky a část knih tedy zdarma putovala k nim, druhý pokus už byl komerční, rozprodala jsem nakonec všechno až na dvě knížky, ty jsem tedy přidala k vyvolené desetině k ponechání. A vida, jsem za polovinou, ještě najít 45 věcí k vyřazení.
Kuchyň vyvrhla několik pokladů - přebrala jsem vázičky a část postavila ke kontejneru (za hodinu tam nebyly), probrala skleničky - ty nechtěné jsem udala u dcery, doplnila její sady.
Pak přišla na řadu bižuterie, rozloučila jsem se se všemi nenošenými kousky, které neměly ani památeční hodnotu. A zbývalo nalézt ještě asi 20 věcí, asi s polovinou pomohl sklep - opět k blízkým kontejnerům putovala už zbytečná zásoba květináčů různých velikostí a obalů na květináče.
Poslední vyřaditelné věci se mi už hledaly čím dál tím hůř, ale nakonec jsem výzvu splnila.
U mnoha věcí by mne nenapadlo je poslat dál, kdybych je nepotřebovala vyřadit k naplnění magické stovky. Nepřekážely, ale docela se mi ulevilo, že jsem se jich vzdala.
Serepetiček mám stále dostatek, ale jsou to věci, které mít chci - police s porcelánovými miniaturami, tedy zděděná sbírka mého tatínka, moje vlastní sbírka figurek koní (houpací koníky z této sbírky jsem letos zapůjčila do muzea), alba se sbírkou pohlednic ČR - města, hrady, zámky, jeskyně, rozhledny... S tím si budou muset jednou poradit dědicové.