Příběhů o emigraci jsem vyslechl mnoho. Povím vám dnes jeden za všechny, který mi u večerního ohně osobně vyprávěl jeden chlápek, který měl přezdívku Kvakin. On a dva slovenští chlapci se tehdy prostříhali úspěšně hraničním plotem, a tohle zdolání státní hranice do západního Německa se okamžitě rozhodli oslavit. Láhev slivovice kolovala a dokonce si i zazpívali. Po krátké době k nim přijel džíp a rozjaření hoši byli překvapeni, že posádka mluví česky.

Byli zatčeni. Od plotu na skutečnou státní hranici to totiž bylo někde i pět set metrů. Tohle ovšem mládenci nevěděli. Do vězení Kvakin ale nešel. Podepsal deset let v uhelných dolech. Po třech letech práce v dolech se mu úspěšně podařilo na gumovém člunu přejet řeku Dunaj do Rakouska. Mezi kamarády jsme ho proto občas přezdívali Plaváček.

Jeho životní příběh je zajímavý.  Byl to drobný chlapík, ročník asi 1943, výšky zhruba 160 cm. Byl neuvěřitelně skromný a pracovitý a nikdy se žádnou ženou nebydlel.  Velice dobře zpíval a hrál na mandolínu a pianovou harmoniku.

Žil pak v Kanadě u města Princ George v Britské Kolumbii, až do penze tam sázel stromky a patřil k těm nejvýkonnějším. Za městem pak koupil parcelu a bez povolení si na ní postavil veliký dům, odhadem 250 m2. Při jeho skromnosti to rozum nebral.

Měl i zvláštní stavební metodu. Většina příček v domě byla z palet. Ze tří stran v horním patře byl prosklený ochoz a veškerá okna byla profesionální práce českých rukou. Nad odpovědí na dotaz, kdo je udělal, jsem nevěřícně kroutil hlavou.

Kvakinův táta, bývalý důstojník SS, se z vojny k rodině nevrátil. Byl odsouzen k několika letům vězení a po propuštění žil ve Velké Británii. Kvakin po tátovi pátral a našel ho tam v domově důchodců. Vyřídil papírové náležitosti a tátu, důstojníka SS, ale i vynikajícího truhláře, přivezl k sobě a on mu vyrobil perfektní okna.

Když táta zemřel, pohřbil  jej za domem a hrob pečlivě udržoval. Po tátovi mu zůstala krásná heligonka, za kterou jsem mu nabízel horentní sumy, ale odpověď Kvakina vždy byla: „Ta je po tátovi, tu nikdy neprodám.“

Nikdo nežije věčně.

Kvakina postihla vážná mozková mrtvice a skončil v ústavu pro podobně postižené. Z jeho domu pak zmizely hodnotné hudební nástroje včetně otcovy harmoniky.

Dům byl zbořen a parcela prodána. Peníze z prodeje pozemku a v bance byly použity k úhradě pobytu Kvakina v instituci, ze které se stejně pokoušel několikrát utéct. Tak byl pak přestěhován o patro výš, odkud již nebylo úniku.

Měl jsem toho podivína docela rád. Poslal jsem mu tam rádio a několik kazet lidových písní. Měl je rád. Zemřel po čtyřech letech uzavřeného pobytu na malé cimře s postelí, kde mohl pouze na záchod a zpět.

Pátrání po té nádherné harmonice jsem nevzdával. Jistý chlapík českého původu si hodnotné věci z Kvakinova domu odnesl k sobě. Můj přítel naštěstí tuto lumpárnu po čase objevil a „přiskřípl chlapíka ke zdi“. Takže  harmonika Kvakinova otce konečně hraje na mých prsou…

Rád bych vám zahrál…

Pepa Kouba

Komentáře (0)

Zobrazit/Skrýt komentáře

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment