 Není tomu tak dávno, co jsme se s Mikym (mým kocourem) přestěhovali. Já musela po sedmi letech opustit milovanou vesničku, Miky své teritorium. Věděla jsem, že to bude pro oba těžké a pro Mikyho obzvlášť, a tak jsem se na celou akci náležitě připravila, abych Mikymu příchod do nového teritoria co nejvíce ulehčila. Marnost nad marnost, pořád to bylo málo.
Chlupatý nosánek má velký stesk po
domově a celé noci mě terorizuje nelidským, ba nekočičím řvaním. Zní to, jako
když dítě napichujete na rožeň a já se divím, že mi ještě u dveří nezvonila
policie.
Když pominu, že mi od stesku
rozcupoval úplně nové a velmi drahé záclony, musím říct, že se jinak chová
příkladně a po sedmi letech dokonce začal používat své dva kočičí záchody,
které netknutě stály celou věčnost v rohu našeho bývalého bytu a čekaly na svou
příležitost.
Po několikáté probdělé noci,
opakovaně buzena audiovizuálním terorem čtyřkilového ďábla, mi přišlo na mysl,
že mu koupím kšíry a budeme chodit ven spolu.
Výborný nápad.
Miky je kupodivu velmi bystrý po
mně, takže docela rychle přišel na to, o co jde a nijak se nevzpouzel. Při
první procházce jsme si museli ujasnit pravidla. Kupříkladu: které křoví ne, na
stromy ne, do cizích oken a cizí balkony rozhodně ne, což se z chlupáčovy strany
nesetkalo s pochopením.
Ale vysvětlujte kočce, jaký
paragraf zakazuje vstup na cizí pozemek.
Největší potřebu prozkoumávat okolí
získává audioterorista kolem půlnoci, kdy já se už dávno kolébám v náruči
Hypnoa. Už jsem zapomněla, jaké to je usínat před půlnocí v poklidu, nerušena a
probouzet se bez doprovodného zvuku zvracení ze sousedství. Odstěhovala jsem
se, abych se v noci mohla vyspat, a teď nemůžu spát z jiného důvodu, to jsou
paradoxy, viďte?
Tak jako tak, noční procházky pod
rouškou tmy získávají jakousi anonymitu, a tak jsme se s Mikym stali fantomy
noci; kdy on na kšírkách a já v pyžamu prozkoumáváme sousední zahrady, terasy,
kůlny, altány, sklepení, přístřešky a všechno ostatní, kam jen kočka strčí nos.
Naštěstí jsme v noci doteď nikoho
nepotkali, tak jsem se stala jakýmsi pyžamovým přízrakem, nikým nepozorovaným.
Tedy až do včerejška.
Sametová tlapička si usmyslel, že
zahradní domek ve vedlejším stavení si zaslouží více pozornosti a rozhodl se ho
blíže prozkoumat. Díky jeho dokonalým nočním mimikrám dokaže perfektně splynout
s prostředím a já jen po tahu vodítka tušila, kde se zrovna nachází. Baterku
jsem pečlivě zhasnutou mačkala v kapse, protože kužel ostrého světla by jistě
vzbudil pozornost, a trpělivě, za doprovodného zívání, jsem čekala, až si Miky
všechno oňufá.
Co čert nechtěl, chlupatá koule se
prosmýkla pod zahradním nářadím, které se s velkou parádou a za pořádného
rachotu zhroutilo k zemi. Než se rozsvítila okna v přízemí, vzali jsme nohy na
ramena. Miky pelášil, co mu to lajna dovolila, ale já mám na rozdíl od něj nohy
dvě, tak jsem ho chňapla pod paži a utíkala s ním do tmavé ulice, aby nás nikdo
neodhalil. Po chvíli se zdálo, že je bezpečno, proto jsme vystrčili z tmavého
úkrytu nos a pokračovali v průzkumu okolí. 
Další na řadě byla ještě málo
prozkoumaná sousedovic zahrada. Sametová tlapka něžně očuchával jehličnatý
plot, když zcela nečekaně se otevřely dveře na terasu a vyšla paní v noční
košili, přes kterou měla pouze ledabyle pohozený kabát.
Zamířila na mě baterkou a
podrobovala mě výslechu prvního stupně. Miky se udělal neviditelným, tak jsem
ho přitáhla na vodítku k sobě, vzala znovu do náručí a popravdě vyložila, kdo
jsme a co tam děláme.
Paní mojí teorii nevěřila ani za
mák, moje kytičkované pyžamo ani vzpouzející kočka ji o pádnosti mých argumentů
nepřesvědčila, proto jsem musela říct kdo jsem, kde bydlím, s kým bydlím, kdy
jsem se narodila, jaké jsem příslušnosti, jak se jmenovali moji rodiče,
prarodiče, jakou mám politickou příslušnost a jak často menstruuju.
S pocitem hanby a potupy jsme poté
s Mikym zamířili domů a já si říkám, že jsem se tedy v novém bydlišti moc
neuvedla.
Uvidíme, co nám přinesou další
zítřky...
Vždy a všeho schopná
VERONIKA
|
A dům by pak dostal ten syn, který by se o kocoura postaral.
