Se sebemrskačským pocitem jsem již byla na odchodu, když do davu přišel bezmála dvoumetrový muž a mně nemohlo uniknout, že všechny hvězdičky se schovaly do jeho blankytných očí.

Jako jediný se mnou prohodil několik slov a já si řekla: No, nakonec to tady nebude tak špatné….

Čas plynul jako zběsilý a já si časem na ten přízrak s nejkrásnějšíma očima, jaké jsem kdy viděla, ani nevzpomněla.

Občas jsme na sebe narazili ve vesnici, ale většinou pouze z dálky, a tak jsme si vystačili pouze se zdvořilostním kývnutím ruky.

Než jsem se nadála, uplynuly čtyři roky.

Mezitím jsme potkala jiného muže, ale po třech letech jsme se vzájemně dohodli na přátelském rozchodu, a taktehdejší novoroční rozhovor s tím krasavcem se stal pouze hezkou vzpomínkou.

Až jednou….

Díky výhodné geografické poloze jaro zavítalo do naší vesničky o trošku dříve než kdekoliv jinde.

Probudivše se ze zimního spánku mi přišlo na mysli, že je nutné odklidit nashromážděné zimní odpadky hyzdící mou právě rozkvetlou terasu.

Třídírna odpadu se naštěstí nachází nedaleko, a tak jsem usoudila, že pěkná procházka probouzející se přírodou mi přijde vhod.

Před odchodem z domu jsem se jako vždycky zastavila před zrcadlem, abych ohodnotila moje zoufalé vzezření.

Mastné vlasy jsem uhladila do ještě mastnějšího koňského ohonu a červené pupínky na bradě dávaly oznamovat, že mě zanedlouho navštíví menstruační víla.

Růžové tepláky, růžovou bundu a růžové tenisky jsem zakryla ještě růžovější šálou, která mi zakrývala půlku obličeje, a s odevzdaným povzdechnutím jsem vyrazila k oné již zmíněné třídírně odpadu.

Cesta k cílovému místu vede přes louku, kterou dělí kamenitá a prašná cesta a také kolem kravína. To bylo snad jedinou zárukou, že v tuto denní hodinu dozajista nikoho nepotkám, a tak jsem svému vzhledu nechtěla věnovat tolik pozornosti, za kterou ani nestál.

Obtěžkaná dvěma taškami s prázdnými láhvemi od vína a plechovkami od kočičích konzerv jsem nenechávala nikoho na pochybách, že ta růžová hrošice je single.

Jakmile jsem dorazila k prašné cestě nedaleko kravína, s nelibostí jsem zaznamenala, že díky tajícímu alpskému sněhu vytvořila táhnoucí se bahnitou past. V rychlosti jsem mrkla na své nové tenisky z výprodeje a strategicky hledala jiné východisko.

Jediná přijatelná možnost byla vzít to přes louku, která byla méně bahnitým zlem. Již po pár metrech mi došlo, že jsem v pasti. Zelená travička sice nasála veškerou vláhu, ale krom toho mě čekalo ještě několik překážek.

S rukama nataženýma od těla a obtěžkána taškami jsem poskakovala tu po jedné, tu po druhé noze a nezaujatému pozorovateli by se mohlo zdát, že překračuji minové pole.

Ovšem skutečnost byla mnohem prozaičtější. Svým akrobatickým krokem jsem se umně vyhýbala kravincům.