 Karkulka se vlastně jmenovala Karolína, ale když si sousedí všimli, že se jí "zapalují lýtka", překřtili ji na Červenou Karkulku. Karkulce se nejvíc líbil myslivecký mládenec Jaromír a neustále přemýšlela, jak to udělat, aby ho 'jako náhodou' potkala. Nabídla se tedy mamince, že navštíví babičku, co bydlí za lesem, a donese něco na košt. Ale máma ji cestu přes les zakázala, vždyť les je plný trampů a to jsou hrozní nadrženci: "Chceš být cestou k babičce desetkrát znásilněná?" To Karkulka nechtěla, chtěla si nechat věneček pro Jaromíra a navíc ti trampíci byli jeden špinavější než druhý.
"Pojedeš odpoledne autobusem kolem lesa, ze zastávky za lesem je to k babičce
už jen kousek," nařídila maminka. Karkulka přesto smutně koukala k lesu,
kde mezi hordami trampů někde chodí i milovaný Jaromír. 
A jak tak míří na stanici, najednou se z křoví vedle pole ozval hlas:
"Ahoj Karkulko!"
Divný, skřípavý a huhlavý hlas, který Karkulku vylekal. Ale k vrátkům do
zahrady za stodolou to bylo pár kroků a tak neutekla.
"Kdo jsi?" zeptala se. "A proč nevyjdeš ven z toho
křoví?"
"Nechci tě polekat", ozvalo se.
"Aha, tak polekat mě nechceš a tak na mě bafneš z křoví?"
naštvala se Karkulka. " Když já nejsem člověk", zaskřípala odpověď.
"Nejsi člověk? To jsi nějaký E.T.?"
"Nevím, co je ítý, ale já jsem zvíře."
"Sebekritecký tramp?" zasmála se Karkulka.
"Ne, já jsem Vlk" - a už stál na cestě. Karkulka zapomněla, že má
za sebou vrátka do bezpečí zahrady, zapomněla, že má nohy a vlastní vůli, stála
jak zkamenělá.
"No nazdar", vypadlo z ní, což Vlk pochopil jako pozdrav, pokývl
hlavou a odpověděl: "Nazdar". Karkulka se zasmála a hned se toho
smíchu lekla: "já se směju a to budu za chvíli sežraná".
Ani si neuvědomila, že to říká nahlas.
"Neboj se, nesežeru tě, " ujišťoval ji Vlk a pokračoval: "kdybych
tě chtěl sníst, nebudu se s tím párat, a skočil bych na tebe z křoví bez
nějakého mluvení, proč bych tě varoval" snažil se Vlk logicky argumentovat
vystrašené Karkulce. 
"Rád bych si s Tebou povídal dál, ale spěcháme."
"Kam? Proč? Co se děje?"
"K babičce. Musíš za ní hned, odpoledne by mohlo být pozdě. Půjdeš
rychle přes les a budeš u ní za chvilku."
"Ale co ti trampové?" brání se Karkulka.
"To nech na mě." 
Karkulka tedy přestala váhat a běžela k lesu. Když ji došel dech, aspoň
rychle šla, ale spěchala, co mohla nejvíce. Najednou na lesní cestě stáli tři
trampíci a nevěřili svým očím, jaká kočka se jim dostala do rukou.
První však utekl, jak zaslechl z křoví u cesty vlčí vytí, druzí dva zdrhli,
když Vlk z podrostu vystrčil hlavu.
Takhle Vlk pomohl Karkulce ještě dvakrát, na poslední partu musel dokonce
zavrčet a naznačit útok. Nejdřív si totiž mysleli, že se Vlk lekne vytasených
dýk, ale pak o to rychleji zdrhali pryč.
Karkulka se mezitím bezpečně dostala přes les k babiččině chaloupce.
Otevřela dveře a vidí, že babička leží v posteli a nad ní stojí myslivecký
mládenec Jaromír.
"Má břicho plně kamení", prozradil vlk oběma mladým lidem příčinu
babiččiných bolestí.
"Vím to, protože omylem natrhala borůvky v části lesa, kterou si hlídá
Baba Jaga a když je snědla, očarované borůvky se změnily v kameny."
A tak se všichni pustili do zachraňování babičky. Jaromír použil svůj
lovecký nůž, šmik – šmik, Karkulka babičce kameny z břicha vyndávala, a Vlk
mezitím zíral babičce hypnoticky do očí, aby necítila žádnou bolest.
Když byly všechny kameny venku, Karkulka babičce břicho zašila; naštěstí
věděla, kde má babička uložené šicí potřeby.
A protože, když později tuto příhodu Jaromír a Karkulka vyprávěli svým dětem,
a ty zase svým dětem, tak to postupem času úplně popletli, a udělali z toho
příběhu Pohádku o zlém vlkovi, který sežral babičku i Karkulku.
To se holt stává…
Milena
Nováková
|
