V moderních,
tedy spíše módních, časopisech o bydlení mne znovu a znovu fascinují
studenočumákovské domy a byty, plné skleněných a nerezových schodů, přepážek a
obkladů, v nichž každý kus nábytku a každá věc na něm má své absolutní místo a
jakýkoliv jejich posun, jakákoliv jiná věc (o lidech a zvláště dětech ani
nemluvě), by způsobila neuvěřitelný a trvalý nepořádek a chaos.
V těchto domech
a bytech se zásadně nenacházejí knížky, jen časopisy v exkluzívních superlesklých
obálkách, umně rozložené na stolečku mezi dvěma křesly, na nichž se na první
pohled nedá sedět. Vlastně ne zásadně, někdy se zde přece jen nachází pár
dokonale vyrovnaných monografií význačných světových umělců z nakladatelství
Taschen na extravagantní polici na jinak prázdné šedošedé stěně.
V reálných
bytech to ovšem vypadá úplně jinak.
Někde se krčí
jen pár nenápadných a obtížně identifikovatelných knížek na stolku či poličce
poblíž televize nebo pohovky (což prostorově obvykle splývá); podezřívám pak
majitele, že jde o knižní podobu oblíbených televizních seriálů, nějakého toho
Viewegha - Mc Donalda to české literatury, nebo nějakou tu brožovanou
detektivku (nic proti nim!), ale prokázat to nemohu.
Také jejich
ložnicové literární fondy jsou mi většinou neodstupné...
V tradičně
učitelských rodinách je pak možno téměř vždy nalézti původní, vzorně vyrovnanou
knihovnu po předcích se skvostně svázaným Mistrem Jiráskem a jinými klasiky, ze
zadních do předních řad pak opět doputovavším T. G. Masarykem a Edvardem
Benešem (Čapkovy Hovory s TGM, Hitchcockův Zasvětil jsem život míru či tmavomodrý
Benešův třísvazek Světová válka a naše revoluce, jsou téměř nutností), do
zadních řad nebo do sběru pak doputovaly Nejedlého a Gottwaldovy spisy a další
budovatelské romány a brožury, to vše doplněno podle věku obyvatel bytu buď
neúplnou edicí Světová próza, prvními vydáními Hrabala, Párala a dalších.
Nověji pak bývá
k vidění zvláštní směska, kupříkladu Umberto Eco (většinou ovšem jen
"Jméno růže"), Robert Fulghum, Brownova Šifra mistra Leonarda a další
a další "musy".
V ještě
tradičnějších a bohatších učitelských rodinách pak nechybí Ottův slovník
naučný, Sedláčkovy Hrady a zámky království českého, desetidílná Československá
vlastivěda, případně další slovutné subskripce.
V rodinách
tradičně právnických pak k výše zmíněnému přibývají zaprášené svazky sbírek
zákonů, v rodinách spíše průmyslnických, pak spousta zastaralých slovníků a
technických příruček, logaritmických a jiných tabulek a baťovským duchem
prostoupených pamětí velikánů průmyslu, slohem k nečtení.
V menším počtu
bytů se pak nachází skutečná knihovna - místnost či spousta knihoven - skříní,
skříněk a poliček, přeplněných ba přetékajících stovkami ba tisícemi knih - a
tu si, pochopitelně, o majiteli či majitelích bytů můžete udělat obrázek téměř
rentgenový.
Také vlastním
takovou obrovskou, už dvogenerační knihovnu. Strávil jsem v ní mnohé a mnohé
krásné chvíle, ale s přibývajícím věkem a snad i zkušenostmi z četby se pomalu,
ale jistě dopracovávám k poznání, že mi vlastně k životu stačí knih jen pár -
vlastně nakonec úplně jedna.
Což je v mém
případě kniha anglického humoristy Jeroma Klapky Jeroma "Tři muži ve člunu
(o psu nemluvě)", o níž tvrdím, že je jako bible: kdo v ní umí číst,
nalezne v ní vše.
Na důkaz a na
konec citát z této knihy knih:
"Aby byla tvoje lodička
života lehká,
nalož jen to, co potřebuješ - domov a prosté radosti,
jednoho či
dva přátele hodné toho jména,
někoho, koho miluješ a kdo miluje tebe,
kočku,
psa, jednu či dvě dýmky, dostatek jídla a oblečení
a víc než dostatek pití,
protože žízeň je zatrolená věc."
Krásné
dny vám přeju a řiďte se tím!
Váš Miroslav Macek