Po dalších letech jsme oba měli dost nevlídného anglického počasí i chování tamějších lidí a rozhodovali se, co dál. Čechy nebo Španělsko? Nakonec padla volba na naší krásnou zemičku, Emilio sám to upřednostňoval, už jen z hlediska pracovních příležitostí, které jsou v jeho domovině velice problematické. Dohodli jsme se proto, že já pojedu už v létě, měla jsem začít pracovat jako lektorka angličtiny v jedné jazykové škole. A on že za mnou dorazí na jaře roku dalšího. Bydlela jsem zatím u rodičů, spokojeně se učila učit a občasné telefony od manžela mi celkem stačily. Sháněla jsem pro nás bydlení, a nakonec pomocí mých rodičů jsme na hypotéku koupili renovovaný dům, kde bylo nutné ještě dokončit vnitřní úpravy a mohlo se stěhovat.

Můj otec tam dělal téměř všechno. Zdilo se, malovalo, uklízelo a pak, koncem srpna, jsme tam měli naší „první noc v novém domě“. Vím, že už v té době jsem necítila to, co bych asi cítit měla. Postupem času mi začaly čím dál víc vadit jeho odpovědi typu: "na tohle je dost času, to se udělá později, to teď není nutné…"  K lektorce angličtiny jsem se stala ještě učitelkou na zemědělské škole, což, jak se později ukázalo, se stalo mým vysněným povoláním. Emilio zatím učil angličtinu a později se zaučoval v jedné firmě, kde pak pracoval jako veterinář. Já ale doposud financovala režii domácnosti, splácela hypotéku a byla jakoby taková nepsaná dohoda, že velké věci bude kupovat on, protože měl hodně peněz našetřených. Nu, ale city se pomalu vytrácely, já měla plnou hlavu učení a mezi námi byl už stereotyp. Doma večeře, televize, on byl zvyklý chodit spát už v osm večer, protože potřeboval svých devět hodin. Nu, a nějaké milostné hrátky se stávaly spíše nutností, ale přiznám se, že mi to časem ani nijak nechybělo. Pořád jsem ale čekala, že se něco stane a že se zase zamilujeme a bude to stejné jako dřív.

Jednou jsem na něj čekala v autě, a když přicházel, problesklo mi hlavou: "Co já vlastně s tímhle člověkem dělám?"  

A stalo se. Platonicky jsem se zbláznila do kamaráda, a došla k závěru, že s tím vším musím něco dělat. Upozorňuju, že ten kamarád ani o ničem nevěděl!  Emilio mi mezitím začal kontrolovat mobil a četl e-maily s mojí nejlepší kamarádkou!!  A to byl asi vrchol všeho.

Tak jsem vyslovila slovo rozvod - přeci jen nebyly děti a podle mého názoru šlo už „jen" o rozdělení majetku.

Bylo to těžké, měli jsme dům a taky jsme spolu už byli celkem dlouho. Pro něj to byla rána, i proto, že ve Španělsku se nikdy nerozvádí ženská!  Ale jedině chlap! Jo, tomu jsem nemohla uvěřit.

Léto pak byla noční můra, věčné podezřívání (s tím kamarádem to bylo všechno opravdu jen na bázi kamarádství, to já si tehdy řekla, že bych mohla mít jiného… Jenže Emilio se dokonce snažil demonstrativně otrávit a sebezraňovat. Najednou jsem musela s ním také mít sex, protože „dokud jsi manželka, musíš plnit svoje povinnosti", byla jeho slova.  Ale – to už všechno bylo opravdu pozdě… Na jeho obranu musím říct, že mi nikdy nebyl nevěrný, choval se ke mně slušně - ale jak píšu, bylo to nakonec takové spolubydlení ... Alespoň já to už rozhodně tak brala.

Naštěstí v září odletěl do Španělska na plánovanou operaci.