Můj příběh, který vám tu pro zajímavost vypíšu, začal na podzim před deseti léty, kdy jsem spolu s mými kamarádkami, které stejně jako já rozhodly být au-pair v Anglii, vstoupila do povinného kurzu angličtiny. Pamatuju, jak jsem na té první hodině se představovala: „Jmenuji se Magda a jsem z České republiky", představila jsem se. „Já jsem Emilio a jsem z Malagy, Španělsko", vypadlo z nádherného kluka, který seděl vedle, „a jsem veterinář" dodal.. Čímž mě dostal, neboť mým velkým snem od dětství bylo se stát veterinářkou. Ale usoudila jsem, že na to je lepší být chlapem, a že možná v mém dalším životě to třeba vyjde. Postupem času jsem se začínala na angličtinu těšit víc a víc.

Jednou jsem mu ukázala fotky naší rodinné farmy a jeho prohlášení, že to by byl jeho sen, mě absolutně dostalo. Vymýšlela jsem různé plány, jak ho ulovit, nakonec přijal pozvání večírek do domu, kde jsem tu „ópérku“ dělala a bydlela. A tam se prolomily ledy, jestli se to tak dá říci o té první puse, kterou jsme si dali. Možná bych měla podotknout, že mě v té době bylo 26, pyšnila se titulem ing. a on byl o rok starší. Od té doby jsme spolu chodili. Ještě teď se musím smát nad našimi telefonáty, kdy jsem si s angličtinou pomáhala „rukama, nohama", i když mě u toho samozřejmě nemohl vidět.

Postupem času, když se blížil konec mého au-pair pobytu a já musela řešit, co dál, padlo rozhodnutí: vrátím se po prázdninách do Anglie, najdu si práci a bydlet budeme spolu s Emiliem. Když jsem pak už seděla ve zpátečním letadle z Prahy, moje jediná myšlenka byla: "Co tam budu vlastně dělat, a jak to asi všechno dopadne?"  Hlavně mě nejprve čekal výlet do Španělska, což pro mě jako holku z malé vesnice, která předtím nikde nebyla, bylo něco neskutečného.

Palmy, moře, exotika, zamilovanost... Asi si to každý dokáže představit.

Po návratu nastalo hledání práce ztížené tím, že jsem Češka a tím pádem potřebuji pracovní povolení. Ale - nevzdala jsem to, pracovala zdarma pro charitu, a taky na černo v jednom hotelu. A mezi tím se snažila hrát si na manželku. Už tenkrát jsem si ale měla všimnout, že já jsem ten, kdo víc ustupuje a pak i toho, že si Emilio zapisuje každou utracenou korunu. Byl to takový šetřílek, ale to zas není taková vada, že?

Nakonec bylo nutné něco proto, abych mohla v Anglii legálně zůstat, opravdu udělat. Varianty získání pracovního povolení nebo studia tam byly pro mě (hlavně finančně) nemožné. Zbylo to poslední, a to vzít si Emilia. Milovala jsem ho v té době, ano, myslím, že určitě ano. Nakonec tedy byla mini svatba, jen my a svědci. A já si našla už oficiální práci v hotelu a ještě jsem vařila v jedné malé hospůdce; a díky náhodě jsem se navíc stala překladatelkou pro české emigranty.

Tím pádem jsme se doma míjeli, ale mě to tehdy už ani tak moc nevadilo. Návštěvy Španělska už přestaly být tak vzrušující, a když jsme byli u nás v Čechách, byla jsem ráda za jeho věčné spací siesty. Tahle doba asi odstartovala všechno, co následovalo.