 Je to už hodně moc let, co jsme psali/y své vzpomínky na jednostejné téma - to, které jsem vybrala, se týkalo právě hrníčků. Však jen se doma podívejte - je málo domácností (neberu v potaz ty, kde nejsou ženské), které by neměly v kredenci plno nejrůznějších hrnků a hrnečků. Protože je to mj. i věc, kterou se tak nejjednodušeji ženské obdarovávají... Tenhle následující článek napsala před cca 15 léty, Alenka z Yukonu. Už bohužel není mezi námi, ale určitě jsou v paměti mnohých její zdejší zážitky, úžasné cestopisy... Myslím, že se mi zadaří, a pak vám (doufám, že v nejbližší době) o ní přinesu mnoho zajímavého. Ale - teď už si přečtěte, co na to téma nám tehdy poslala Alenka:
Jsou různé druhu hrníčků i skleniček, některé se
používají každý den, jiné občas, nebo taky vůbec. Ale to neznamená, že by je
člověk neměl rád. Já mám z těch používaných v oblibě hrníčky bez nápisů,
prostřední velikosti, elegantně tmavé modročerné, s nápisem Dawson City. Měla jsem velice ráda i ty z Las Vegas, ale bohužel -
zub času a synci na nich zapracovali. Pak mám broušené sklenice, které se
vyndavají jenom na Vánoce a svátky. Ty jsou z červeného rubínového
skla, které také milovali kluci, ale podařilo se mi je zachránit.
Poslední „poklady“ jsou dva baculaté hrnečky s kytičkami. Na jednom
je ozdobně napsáno „Eduard“ a na druhém „Terezie“. Ty se nepoužívají nikdy, ty
jenom leží ve vitrínce. Jsou svatební, po mých praprarodičích, pro
kluky tedy už prapraprarodičích. A mají
svou historii:
Terezka šla jako
mladinká holka do Vídně, kde jako služebná pracovala u bohaté rakouské rodiny.
Naučila se tam dobře vařit a ještě lépe šít - v tom naprosto vynikala. Tak, že
ji její paní ani nechtěla pustit zpátky, ale Terezce se stýskalo po rodné Líšni
(vesnice u Brna, dnes Brno-Líšeň). Když se vrátila domů, začala šít líšeňské
kroje.
Kromě toho měli doma hospodářství a když nadešla sezóna zabíjení krůt a husí,
běhala s nimi na trh. Líšeňačky byly vždycky známé jako trhovkyně.
Jak ale nějaký Brňák slyší Líšeňačka, hned si představí ženu s nůší na
zádech, která mele cihly do papriky, aby ji měla červenější. Celé moje mladí
jsem tohle slyšela od všech kamarádů a to ani nevěděli, že prababička opravdu s
nůší chodila.
Později se seznámila s Edou, který pracoval na
stavbách. Dali si slovo, ale než se stačili vzít, přišla první světová válka.
Eduard odešel do války, ve které přišel o nohu. Ležel pak v nemocnici ve Vídni
a myslel, že jeho život skončil. Psal prababičce z nemocnice, že je mrzák
a pro ni bude daleko lepší, když si najde někoho jiného. Ale prababička se
naštvala, odjela za ním do nemocnice a řekla mu, že srdečně kašle na to, kolik
že má noh, ale ona si ho vezme… a tak se taky stalo.
A happy
end? Pradědeček dostal trafiku, babička šila kroje a kdyby neumřeli, žili by
šťastně dodnes.
Alenka Polárka
|
