 Tenhle příběh napsal Pepa Kouba do komentářů a protože je moc hezký, nemohla jsem ho tam nechat, a šup s ním na titulní stranu. Ostatně ony byly o tom tancování skoro všechny krásné... Ale - tak čtěte... Já a moji dva kamarádi studenti, věk všech 19 let, jsme jednu sobotu Prahu nechali Prahou, a vlakem dojeli do Černošic, o kterých kamarád Petr N. tvrdil, že je tam tancovačka a přebuchtíno. Opak byl pravdou. Netrvalo dlouho, abychom zjistili příčinu. Nedaleko byl internát plný chlapců. Do sálu jsme ale přišli včas, usedli na strategické místo s dokonalým přehledem. I mezi muži existuje měřítko, na kolik jako „lovec žen“ má. Když vedle mě bude sedět Delon, žádná mě neuvidí.
V naší trojce
jsem měl dvojku na zádech, výška nic moc, blonďák, ale prý neskutečně modré
oči, široká ramena a v navazování známosti ukecaný. Petr s číslem jedna, měl
dokonalou výšku, pohledný, tmavé vlasy, plynně mluvil německy a bez jakékoliv
nervozity navazoval s děvčaty inteligentní hovor; ale v tanci nic moc. Petr N.
měl trojku. Byl v navazování známosti nervózní, chyběla mu stejně jako mně
výška klasického muže, a navíc momentálně chodil s děvčete, které studovalo
jazykovou školu, a bral to všechno moc vážně. Přesto, že jeho maminka byla
bývalá baletka, tak s tancem také nic moc. Jeho sestra Milina naopak zdědila od
maminky talent a procestovala celý svět.
To nádherné
děvče jsem zaznamenal okamžitě, a potěšilo mě, že opakovaně si naši trojici
prohlíží. Lovec č.1, Petr L., seděl zády. Jakmile muzikanti vzali hudební
nástroje do ruky, využil jsem momentu, kdy si nás opět prohlížela, sepnul ruce
jako svatý Antonín, vycenil zuby v úsměv, a pravou rukou dělal ukazováčkem
kroužky. Kývla. Vystartoval jsem okamžitě. A když jsem jí podával ruku, měl
jsem už několik "vlčáků" za zády, a hudba zrovna spustila naplno. Po
skončení taneční série mě přivedla do rozpaků otázkou, zdali bych pro ni znovu
přišel. Od tak krásné dívky v bílých šatech s velkými modrými puntíky to byla
překvapující nabídka. 
Zmohl jsem se
jen na otázku: „Pokud s tím hodláš dráždit svého milého, tak ne. Prát se
nechci.“ Odpověď mě uklidnila: „Milého nemám".
Hudba hraje, čas
letí, schylovalo ke konci. Ozval se vysoký hlas trubky a sálem letí
oznámení, že vyhlašují sólo nejhezčí
dívce dnešního večera. „Je to dívka v bílých šatech s mnoha modrými puntíky“,
informuje mikrofon. Taneční páry se rozestoupily do kruhu. Místo radosti, že je
nejhezčí dívka dnešního tanečního večera, se jí podlomila kolena.
Já kritické
situace řeším jako chlap. Vím, že se to nesluší, ale plácl jsem ji lehounce po
zadečku a upozornil, že mám školu tanečního mistra Chrastila.
Vzpamatovala se
a kroužili jsme dlouhými kroky volným prostorem v rytmu valčíku.
Jak to skončilo?
Na malém černošickém nádraží naše trojice odjížděla vlakem vpravo a kráska s
pár děvčaty vlevo. Dostal jsem pusu a příslib, že v měsíci červenci v dnešních
šatech přijde některou neděli na dostihy.
Poznal bych
ji i oblečenou v teplácích.
Nepřišla. Pepa Kouba
|
