Povídání o čtyřnozích chlupatých "lidech", co s námi žijí, jsou překrásná čtení. Kdybych osudy pejsků a jejich lidí, které tak často vyslechnu při mých "courech sepes" dokázala sepsat, nejspíš by to vydalo na knížku. Pejskaři, to je vám absolutně specifická sorta lidí. Nehrozí, že by se některý rozčiloval, když k němu přiběhne a nebo i přiskočí nějaký čoklík s prosbou o něco na zub. Stejně tak málokdo z nich nemá v kapsách ono něco.  Pejskaři jsou lidé milí, vlídní a povídaví. Tedy - každopádně, jedná-li se o jejich kámoše. Protože ten je přeci "nej".  Dnes si přečtěte vyprávění o dvou fenečkách MILENY.

Čuvačka Mikina

Náhodně, mezi řečí, jsme se dozvěděli, že dvě paní mají čuvačku bez PP, roční fenu, kterou chtějí někomu darovat. Z roztomilé bílé kuličky jim vyrostl pes, kterého nedokázaly uživit, doslova jim sežrala značný díl rozpočtu domácnosti. A tak nám přibyla do rodiny Niky, kterou děti záhy přejmenovali na Miky a z toho už nebylo daleko říkat jí Mikina.

To už nebyl pes do bytu, proto jsme ji zavírali na noc do stáje, ona si buď vyskočila na okno, nebo přes půdu vylezla na střechu kůlny…

Zavírali jsme ji také, když jsme nebyli doma, nebo když jsme nechtěli, aby s námi šla ven.

Ale většinou to dopadlo tak, že nehlídala dům, ale jako správný ovčák nás.

Když jsme šli s poníkama na vyjížďku, jely v řadě za sebou dvě až pět dětí a za nimi šla Mikina.

Já  průvod vedla s poníkem vezoucím nejmladší dítě.

Mikina nám umřela na otravu.

Nevím, jestli ji někdo otrávil, nebo došlo k nechtěné otravě (sežrání návnady na potkany), večer jsme měli veselého psa a ráno už nebyl žádný.  

 Pája, trpasličí jezevčík

Po smrti Asty jsme hlavně kvůli dětem rychle pořídili dalšího psa, trpasličího jezevčíka bez PP. Vlastně „jezevčici“, byla drsnosrstá, čokoládové barvy a byla psem nezapomenutelným. Díky své velikosti se vešla na chodbě pod radiátor a tak si tam hřála v zimě záda a v létě využívala, že tam nikomu nepřekáží… V té době už děti trochu povyrostly a tak jsme bez obav nechávali v létě dveře dokořán, zavíralo se až na noc.

Také vrata dvora zůstávaly otevřená a nic tedy nebránilo Páje být tam, kde být chce.

Co bylo neuvěřitelné, bylo, že doprovázela bývalého manžela na pole. On nastartoval traktor, ona se nachystala u vrat. Jak bylo zřejmé, jestli pojede doprava nebo doleva, vystartovala tím směrem a uháněla po kraji silnice, nebo po poli za příkopem. Tam se jí dařilo nadbíhat si, zatímco traktor musel po silnici vyjet všechny zatáčky.

Na poli, zatímco exmanžel prováděl přípravu na setí, sel nebo oral, Pája hledala hraboše a jinou zábavu, a domů zase běžela za traktorem.

Byla také úžasný lovec potkanů.

V té době měl státní statek ve vedlejší usedlosti sklady obilí, šrotovník a míchárnu směsí a u tohoto zdroje krmení se držela početná kolonie potkanů.

A nejen přímo tam, ale i u nás. A tak se Pája pustila do jejich regulace – vyčmuchala je, a pokud se jí podařilo se k nim prohrabat, vytahovala z úkrytů mrtvé potkany skoro tak velké jako byla ona sama.

 Norník se nezapřel. Poté, co vyčerpala možnosti, kdy si poradila bez nás, si vyžádala naši spolupráci, a museli jsme jí hnízdo potkanů pomoct odkrýt.

Nakonec se jí stalo smutným osudem, že jsme chtěli od tak skvělé fenky štěňátka. Páju jsme nakryli podobně malým jezevčíkem, zabřezla a těšili jsme se na štěňátka.

Jenže tři dny před termínem porodu bylo něco špatně a tak jsme spěchali do Plzně do veterinární ošetřovny.

Zjistilo se, že štěňata v Páje umřela, a bohužel veterináři nezachránili ani Páju.

Úplně nás to zdrtilo. Vyčítali jsme si, že jsme chtěli od Pájinky štěňata, kdybychom se na to „vykašlali“, byla by ještě naživu.

(A proto mám svou nynější psí parťačku Lunu vykastrovanou, žádná štěňata riskovat nehodlám.)

Komentáře (0)

Zobrazit/Skrýt komentáře

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment