 Psal se rok 1977, a to jsme byli již čtyři. Pepa, Alenka a dva synci, Marek a Jiří. Starost o střechu nad hlavou nás zavála do malé restaurace kousek od Prahy. Když se nejmladší pustil kočárku a začal chodit, přišel za mnou jeden kamarád Petr s neobvyklou prosbou. "Mohli byste se na nějaký čas postarat o našeho pejska?", a než jsem se stačil nadechnout, vyndal z tašky štěně boxera, a že se jmenuje Roby. Roztomilost sama.
Na mou otázku na
jak dlouho, odpověděl dost neurčitě, že než jeho žena porodí a pár měsíců poté.
Nechce mít psa v této době doma. Ošíval jsem se, vzdálená vzpomínka
na jeden rok s mým prvním čtyřnohým kamarádem Lukym mě varovala. Bohužel,
do prázdného odpoledního lokálu přišla z procházky Alena se synky. Roby je
uvítal nesmírně vřele a bylo nás hned pět.
Stal se miláčkem
nejen naší rodiny ale i hostů restaurace. Míjely měsíce. Trápilo mě
pomyšlení, že Roby nás jednoho dne opustí. Z batolete Roby vyrostl v krasavce.
Prsa mu zdobila bílá skvrna, u krku uzounká, pomalu se rozšiřující, jak velká
kapka vody. 
Pokud jsem se
ženě zmínil o blížící se chvíli, kdy nás Roby opustí, její odpověď mi dělala
starost o to větší. "Roby nikam nepůjde, Roby je náš a s Petrem to
nějak vyřiď. " A ještě se u toho bezstarostně usmívala. Měl jsem za
sebou několik neúspěšných jednání s majitelem Robyho, vždy mou nabídku
odmítl.
Bylo zrovna
pondělí, den volna, zrovna čekala Alenka na autobus směr Praha. Jela se
zkrášlit ke kadeřníkovi. Nějaký Matuška, prý genius. Bylo krátce po poledni a
náš tým Marek, Jiří, Roby a já jsme byli soustředěni před restaurací a
odhodláni pročesat místní les, a úspěšně přinést něco na houbovou
smaženici. Chlapci mamince
mávali, já se přidal. Když z čekárny autobusu bylo mávání opětováno, Roby se
rozběhl rozloučit osobně. V okamžik, kdy jedoucí nákladní automobil
zastávku s Alenkou schovával, byl Roby uprostřed silnice. Hlavou mi proletěla
prosba, kterou používají i nevěřící. „Pane Bože, jen to ne!!!"
Když kamion
odkryl čekárnu, nemohl jsem uvěřit, co vidím. Roby poskakoval po třech k Alence
a naříkal. Já radostí obejmul kluky a pelášil k zastávce. Zázrak se stal. Roby
žije!
Za necelou
hodinu jsem byl u veterináře. Přeražená stehenní kost na pravé straně.
Když jsem Robyho po několika dnech vyzvedával, doktor mě ukázal
rentgenový snímek. Do stehenní kosti byl vsazen mohutný hřeb a doktor
mne uspokojil, že Roby bude zase OK. Měl pravdu, po dvou měsících
Roby poskakoval, jako by se nic nestalo, Vyholené místo mu pěkně zarostlo a ani
dlouhá jizva nebyla vidět.
Ale ani po tomto
smutném incidentu Petr nezměnil své rozhodnutí a Robyho si odvedl. Dlužen
nezůstal nic, to ne, jen zanechal smutek v naší rodině. Šéfoval
velkému řeznictví a po celou dobu nás štědře zásoboval.
Nad jeho
paličatostí zůstával rozum stát. Nemělo to žádnou logiku. Ráno odjel do práce a
vracel se pozdě odpoledne. Petrovo žena si Robyho nevšímala, ten byl zavřený za
domem na zahradě. Jak se naskytla sebemenší příležitost tak z vesnice,
vzdálené jen kilometr, utekl za námi. Dařilo se mu to i několikrát týdně.
Bohužel, při
jednou útěku z domácího vězení, další setkání s automobilem tentokrát už
nepřežil.
PEPA
|
