My s tehdejším manželem začali
naši psí šňůru welsh springerspanělem, fenkou Astou. Byla čistokrevná, měla
ještě nějaké „příjmení“ (název chovné stanice jako suffix), které si už
nepamatuji. Kdo toto plemeno nezná, tak je to lovecký pes vzhledem
připomínající většího kokršpaněla. Welsh springeršpaněl je červenobílý strakatý
pes, anglický springeršpaněl je černobílý.
Manžel
byl myslivec, tedy nikoliv povoláním, ale člen mysliveckého sdružení a
z toho důvodu chtěl mít psa lovecky upotřebitelného.
Bohužel
jej však nijak necvičil a tak jsem vychovala Astu já při procházkách
s kočárkem s naší starší dcerou. Proto jsem z psa loveckého
udělala psa rodinného.
Bylo
mi líto, že v domě u tchánovců, kde jsme tenkrát bydleli, nesměla Asta
dovnitř a musela být zavřená na dvoře v kotci. Snažila jsem se brát ji
všude sebou, aby si nás užila, a když jsme se odstěhovali do koupeného domku,
kotec se s námi nestěhoval, pes se stal psem opravdu domácím.
![](http://obrazky.kudlanka.cz/asta1.jpg)
Děti
ji milovaly, válely se po ní, muchlovaly ji a ona byla moc hodná.
V pozdějším
věku se jí objevil na břiše nádor, ten jsme nechali odoperovat, ale nafackovala
bych si, podcenila jsem pooperační dohled na psa. Operace byla ráno, odpoledne
byla Asta čilá, bez známky nějaké únavy či následků po narkóze. Takže běhala
s dětmi po dvoře a pak šli všichni na náves k rybníku.
Za
chvíli děti přiběhly, že se Asta topí. Šla se napít, nebo do vody sklouzla, nevím.
Nicméně s vodou nasáklým kožichem neměla asi dost sil vylézt z vody
ven ani dlouhodobě plavat… a když jsem přiběhla, bylo už pozdě.
Končím
tohle vyprávění o jednom z našich pejsků nevesele, ale život takový prostě je. MILENA
|