FenkuŤapku přinesl domů táta krátce poté, co jsme se přestěhovali z bytu na hlavní ulici, do většího bytu na konci ulice vedlejší. Měli jsme tam soukromou velkou zahradu navazující na dvůr domu a měli jsme kromě Ťapiny kočku, slepice a králíky. Ťapka byla menší, dlouhosrstý, strakatý pejsek, připomínajícÍ miniaturního setra, bohužel ji nemám na žádné fotografii, ale vzpomínám na ni moc ráda. Byla trochu jako legendární Lassie, jenom v jejím případě nám nechodila naproti po skončení vyučování, ale doprovázela nás ráno během asi čtvrthodinové cesty do školy a pak se vrátila domů.

Jo, to byly časy, kdy se mohly potulovat po městě nejen děti s klíčem na krku, ale i pejsci, aniž by se jim něco stalo. Ťapka s námi chodila na nákup, na hřiště, do lesa, nevím, jestli vůbec poznala vodítko.

Ťapinka měla spát na chodbě, ale často jsem si ji pouštěla tajně do pokojíčku, kde se rozvalila v posteli tak, že mě tlapkami odstrkovala na kraj lůžka.

Když později maminka začala pracovat na poště a roznášela noviny, časopisy, dopisy, balíčky a důchody, přestala nás Ťapka doprovázet do školy, protože už doma nebyla – vydala se s maminkou na poštu, před poštou počkala, než si maminka noviny a ostatní zásilky nachystá a pak jí dělala společnost při obchůzkách jejího „rajonu“

„Německý suslik“ Zuzanka

Po letech Ťapku nahradila další čubička, Zuzka. Chlupatý bílý pejsek, kříženec bůhvíčeho s bůhví čím, na rozdíl od Ťapiny absolutně k ničemu nepřirovnatelná. Ale kupodivu velmi krásná a budila dojem čistokrevného psa. Brala jsem ji sebou na akce turistického kroužku, ale nejen na těchto výletech se mne lidi ptali, co je to za rasu.

Už mě vadilo stále odpovídat, že je to kříženec, a tak mi jednou z pusy vylétlo – to je německý suslik. Kde jsem na ten pojem přišla, netuším. Německo, pravda, je v místě mého rodiště „za kopečkama“, a „suslik“ by mělo být anglické označení sysla J.

Každopádně to byl jediný německý suslik na světě.