Psal se rok 1972, byl jsem svobodný a krásných dvacet osm let na krku. Prodával jsem občerstvení kousek pod vrcholem Sněžky. Byla to malá dřevěná bouda, ve které jsem i přespával. Naproti byla polská kasárna a mezi námi vydlážděný chodník neviditelné státní hranice. Dvakrát týdně jsem chodil pro zboží do skladu krkonošských hotelů. Neopomněl jsem také zajít do restaurací a popovídat si s místními, co nového ve světě a navštívit ve slušnou hodinu milé děvče, které mi poskytne i nocleh. Jednoho letního podvečera jsem se radostně přivítal s přítelem Mirkem v restauraci. U nohou mu ležel pes, a já poslouchal příběh, jak k němu přišel.

Když si kupoval ve městě Trutnov v restauraci cigarety, vyslechl debatu dřevorubců u blízkého stolu. Jeden z nich prodával psa, který mu důvěřivě seděl u židle. Prodával ho za 10 piv a zcela vážně mluvil o česneku a "teplé" psí boudě. Přítel hned objednal u pultu patřičný počet piv, postavil je před majitele, odvázal provaz u židle, a s pejskem odešel. Ale protože Mirek měl již novofundlandského psa, tak jsem z té roubené restaurace Na Peci odcházel s Luckym, krásným gordonsetrem, já.

Pokřtili jsme ho tak proto, že mu byl zachráněn život. Začal jsem mu zkráceně říkat Luky a měl jsem plnou hlavu starostí, zdali budeme oba přijati za jedním z oněch okýnek, jichž při soumraku svítilo na tmavé vzdálené stráni mnoho.

Po krátkém vysvětlení jsme však byli přijati vřele. Luky byl objímán, pusinkován (to já jen letmo, protože běžela dolů do kuchyně, sehnat Lukymu něco k snědku).   

Ráno jsme si s Lukym vykračovali z kopce, tam, kde ranní mlha vše ještě schovávala. V kletru na zádech jsem si nesl na sebe vypráno a balík dobrot pro toho mého krasavce. Kdo by si mohl lepší děvče přát? Zvládl jsem objednávku ve skladu potravin, přidal do kletru ještě pár konzerv frankfurtských párků, bochník chleba a kráčel svižně k lanovce.

U lanovky byla již malá fronta turistů, ale my vyjeli první. Vlastně ne. První cestoval můj těžký kletr.. Měl jsem trochu obavy, jak Luky zvládne lanovku, ale choval se jako by tak jezdil odjakživa. Pro silný vítr lanovka z Růžové hory na Sněžku nejela. Nebylo to poprvé ani naposled a tak náklad na záda, a na slavný kopec jsme zvesela vykročili. Spolu jsme tento úsek šlapali pak častokrát. Ale když lanovka na Sněžku jela, tak na sedačku nechtěl. Rozběhl se cestičkou lemovanou klečí a když jsem na horní stanici se sedačky seskakoval, točil se radostí dokola,že zase vyhrál.

LUCKY

Luky se stal miláčkem zaměstnanců restaurace na Sněžce a nejen tam. S polskými vojáky chodil na pochůzku po hranici, a pokud nebyl k nalezení, určitě se zrovna mazlil v polské restauraci s paničkou majitele.