KONEČNĚ SMÍM NA JÍZDÁRNU!   Život s námi často strká sem a tam. U mě to bylo poprvé nástupem na střední školu v Chebu. Původně jsem chtěla studovat gympl, ale nedostala jsem od ředitele naší ZDŠ doporučení, protože otec kdysi vystoupil z KSČ. Když jsem tedy jako alternativu navrhla zemědělku, tak se ředitel usmál a plán schválil. Asi si říkal, že ke hnoji se budu se svým kádrovým profilem dobře hodit.

Co si vzpomínám, tak když jsme nastoupili první školní den na střední školu, přišel nás uvítat ředitel školy. Ve svém projevu řekl, že ho velmi překvapilo, že jeden žák měl přijímačky z matematiky úplně dobře. Byla jsem si jistá, že já, protože jsem na základce dělala i matematické olympiády.

Předbíhám, ale později jsem vystudovala i vysokou školu s červeným diplomem a moc jsem se těšila, jak ho předložím řediteli mé bývalé ZDŠ, aby viděl, že mi budoucnost nezničil. To mi nevyšlo – umřel, než jsem studium dokončila…

Ten rok se dalovická SZTŠ rekonstruovala, takže jsme se věnovali studiu v Chebu, kde ten rok přijali do třídy A budoucích agronomů i do třídy B nás budoucích zootechniků asi dvojnásobek obvyklého počtu studentů, bylo nás tedy ve třídě 40.

Pro mne studium v Chebu znamenalo, že jsem mohla bydlet v týdnu na intru. Proč o tom píšu takto podrobně? Protože kdybych studovala ve Varech na gymnáziu, nebo v Dalovicích na SZTŠ, bydlela bych doma a ke koním pořád nesměla. Takhle jsem brzo zjistila, že spolužačky Alena a Cárka chodí někam „na koně“ a když jsem požádala doma o souhlas, tentokrát jsem ho dostala. Nevím, třeba si rodiče mysleli, že bude lepší, když budu chodit na jízdárnu, než trajdat po městě jen tak?

Poprosila jsem Alenu, aby mne vzala na jízdárnu s sebou, a tím jsem udělala svůj první krok ke koním. Jenže při mé smůle jsem přišla v den, kdy všichni přítomní členové maškovského oddílu probírali úmrtí trenéra, kterého jsem nepoznala. Ale patrně uměl dobře vycepovat své svěřence, protože i bez něj oddíl, patřící pod Státní statek Cheb, fungoval dál. Mezi členy nebyl nikdo plnoletý, ale přesto ti starší dokázali ostatní vést tak, že o koně bylo postaráno. K mé radosti schválili, že můžu chodit ke koním také. Dostala jsem  dvouměsíční zkušební dobu, během které jsem měla svou vytrvalostí v docházce a pilností v práci kolem koní dokázat, že opravdu o koně stojím a jsem ochotná něco obětovat.