Byla to chyba. Dozajista největší omyl mého života, který jsem udělal, když jsem opustil svoji manželku a našeho tehdy ročního synka. Nechci se přitom vymlouvat na svou tehdejší nezralost, byl jsem hodně mladý. Bydleli jsme vedle sebe na malé vesnici, s Lenkou jsme se znali od dětství a naše kamarádství zvolna přerůstalo ve vztah. Všichni tak nějak předpokládali, že patříme k sobě, jednou se vezmeme, založíme rodinu a naše dvě domácnosti se, obrazně řečeno, spojí v jednu.

Mně to vyhovovalo, Lenka byla holka ze staré školy a měla zažité, že klukovi, který ji bude jednou živit, udělá pomyšlení.

Pak se to trošku zamotalo nebo uspíšilo, chcete-li, jednou jsme si nedali pozor, přecenili význam neplodných dní a než jsme se nadáli, byla Lenka těhotná. Ani my dva, ani naši rodiče v tom neviděli žádnou katastrofu a prostě se uspořádala svatba o něco dřív, než se původně předpokládalo. Svatba jako řemen, které se zúčastnila snad celá vesnice a na které nechyběla ani rvačka dvou sousedů, kteří na sebe odjakživa nevražili.

Mně bylo tehdy něco málo přes dvacet a jezdil jsem za prací do nedalekého města, Lenka byla o rok mladší a prodávala v místním obchodě. Její postupně se zakulacující bříško bylo pod přísným dohledem nakupujících sousedů, respektive sousedek a všichni nám tak nějak fandili, zřejmě v nás spatřovali něco jako ideální pár. Jo, tehdy jsme byli šťastní. „Jé, vy máte krásného kluka, ten se vám povedl... A jak je dobře, že jste mu dali jméno Jindřich po tátovi...“ Těmto a podobnými pochvalnými větami vítali na svět našeho synka všichni, počínaje našimi rodiči a konče i těmi dvěma znesvářenými sousedy, kteří tak činili každý zvlášť. Jo, jo, tehdy jsme byli ještě o kousek šťastnější.

Jenomže pak se mi stalo to, co se občas stávám nezkušeným mužům, kteří jsou příliš zahleděni sami do sebe a kteří těžce nesou, když je jejich manželky po narození dítěte zcela přirozeně odsunou na druhou kolej. Nejenže jsem rázem přestal být hýčkaným manželem, navíc mi přibyla spousta povinností a jakkoli jsem se to snažil rozumově chápat, a navenek nedat nic najevo, něco se ve mně vzepřelo a já se cítil ublížený.

Bojoval jsem sám se sebou, ale byl jsem slaboch a nechal se zlákat útěšnou náručí své kolegyně Elišky, která mi vynahrazovala vše, oč jsem byl doma ochuzen.

Začal jsem se vymlouvat na fiktivní přesčasy a noční směny, spoléhal na Lenčinu důvěřivost a na to, že můj dvojí život zůstane utajen. Nu, nezůstal, nebyl jsem sám, kdo do onoho města dojížděl za prací, kdosi mě šmíroval a vzápětí rozezněl vesnické tamtamy. Nechci zde popisovat to, co se rozpoutalo u nás doma, řeknu jen, že než abych pokorně stáhnul ocas mezi nohy a snažil se napravit vše, co se ještě napravit dalo, zachoval jsem se úplně opačně.

Podporován svým raněným egem a milenkou Eliškou, která zavětřila, že by mě mohla urvat pro sebe, jsem doma navzdory slzám a výhrůžkám prásknul dveřmi a odešel.

Následoval rozvod, já se stal černou ovcí nejen rodiny, ale i celé vesnice, a klid a mír jsem nalézal u Elišky v jejím bytě a v její posteli.