|
 Napíšu vám, proč nenadávám na českou policii - byť si o ní lidé všeobecně nemyslejí vůbec nic dobrého. Je tak nějak všeobecným trendem nadávat na policisty. Netvrdím, že mezi nimi nejsou lidé úplatní, brutální, líní, hloupí...prostě takoví, jací jsou všude a v každém povolání. Ale za sebe můžu říct, že policistům věřím a mám k tomu své důvody.
Pravda, občas se zklamu, to když narazím na dopraváka, většinou vzrůstu podměrečného, s čepicí staženou až někam k nosu, jak mele jako prasklá deska - paní řidičko, víte čeho jste se dopustila? Ale každý jsme nějaký... a i Napoleonové mají právo na život-))) Mrzí mě také, když vidím v televizi nebo čtu v novinách o nějaké aféře úplatných policistů, ale ani to mě nepřesvědčí, že policie jako taková není užitečná a potřebná a policisté ve většině lidé poctiví, snažící se opravdu pomáhat lidem. Pochopíte proč, když si přečtete... no...t akový příběh. Ta paní z mého příběhu je docela obyčejná ženská. Měla normální rodinu, manžela, patnáctiletou dceru, baráček a psa, prostě úplně normální život. Do momentu, než jí manžílek, se kterým žila čtvrt století, oznámil, že se chce rozvést. To je celkem také normální, ale to, co se dělo dál, už tak normální nebylo. Dcera těch manželů totiž jezdila na koni, ve stájích u své o deset let starší kamarádky, a právě do téhle kamarádky se manžel zamiloval. Co na tom, že jemu táhla padesátka a jeho vyvolené sotva třicítka, láska je láska a tělo si poroučet nedá. 
Když se to ta paní, o které je celé tohle povídání, dozvěděla, napadlo jí, že dcera půjde s otcem, ke kamarádce, se kterou si rozumí, ke koním, které miluje...a ta paní zůstane v baráčku sama, jenom s tím psem, no a k čemu to potom bude? Pro koho by vařila, v době psích konzerv a granulí, pro koho by uklízela, prala, o koho by měla starost...o sebe? Na co.... Rodiče už neměla, příbuzné také ne... a představa, že chodí z práce do prázdného baráku, kde jí přivítá jenom ten pes, se jí vůbec nezamlouvala. A tak se rozhodla, že než tohle, raději se svým zbytečným životem skoncuje. Ta paní měla jednoho známého, na internetu, seznámili se, pokud se tomu seznámení dá říkat, na chatu a čas od času si psali. Jak se máš, co děláš... znali se křestními jmény a věděli o sobě, kde který bydlí, ona že je z vesničky kousek od Prahy, on že momentálně bydlí v New Yorku. Ten den, kdy se paní z příběhu rozhodla, že skoncuje se svým pozemským bytím, našla v mailové poště mail od toho svého známého. Tak mu ještě odepsala, něco ve smyslu, že je to z její strany mail poslední, neboť se míní zakrátko rozloučit se svým trapným životem a tudíž se loučí i s ním, a ť už jí nepíše, neboť by mu opravdu neměl kdo odepsat. Poslala mail, snědla několik hrstí prášků od žaludečních léků počínaje přes prášky na spaní, prášky na srdce a prášky na artritidu, které zbyly po její matce, ulehla na gauč a očekávala neodvratný konec. Leč... člověk míní, okolnosti mění. Ten známý v New Yorku přišel ten den z práce nečekaně brzo, zapnul internet a našel mail od té paní. A udělal něco, co by snad nevymyslel ani hollywoodský scénárista - z toho New Yorku zavolal do Čech, na tísňovou linku 158, tam dispečerce vylíčil co a jak... dispečerka zalarmovala policii a ti policajti tu paní našli. Našli jí na základě volání od někoho, kdo bydlel někde za oceánem, našli jí jenom podle křestního jména a jména vesničky, kde ta paní bydlela. A stihli to včas. Docela tím překvapili manžela té paní, kterého našli sedět v jídelně, popíjet kávu a pravděpodobně čekat na to, až jeho do nedávné doby drahá polovička dochrčí na gauči a bude klid. Takže sanitku volali a na transport té bláznivé ženské dohlédli ti policisté... a ta bláznivá baba je jim od té doby moc vděčná. A ten její známý z New Yorku? Posléze se vrátil do Čech... a jestli neumřeli, žijí spolu ještě pořád šťastně, a možná šťastně spolu budou žít až do smrti. A abych nezapomněla na dceru té paní... ta, i když dneska už dospělá, pořád nemůže pochopit, jak si mohla její mamka o ní myslet, že by jí vyměnila za kamarádku a za koně. Zazvonil zvonec a příběhu je konec. A já od té doby věřím policajtům, i když vím, že i mezi nimi se najdou lidé zlí, úplatní... a tak dále. (tenhle hezký příběh někde vyhrabal a poslal Franta Bouška)
|
