Když se Lenka rozhodla pořídit si dítě bez vztahu a starat se o něj v roli samoživitelky, brala jsem to jako vlastní selhání. Kladla jsem si za vinu, že jsem pro ni nedokázala zajistit úplnou rodinu tak dlouho, jak bylo potřeba. Což o to, v Lenčině dětství to bylo dobré, s Martinem jsme se o ni starali, jak nejlépe jsme dovedli a snažili se jí vytvořit ideální rodinné zázemí.

Jenomže když jí bylo dvanáct, což je pro dívku jedno z nejkritičtějších období, tak od nás Martin odešel. Ne, odešel, to není to správné slovo, byl odejit, a ten, kdo nám ho sebral, ho odeslal do míst, odkud není návratu na tento svět. Bylo to tragické a rychlé, ráno se s námi s úsměvem rozloučil, odjel do práce a už se nevrátil.

Lenka svého otce milovala, viděla v něm svůj vzor, a když já se po delším čase konečně rozhoupala k hledání někoho jiného, začala mi to mít za zlé. Byla to taková paradoxní a těžko řešitelná situace, v níž já se snažila nalézt nejen partnera pro sebe, ale i pro Lenku nějakého aspoň trochu přijatelného náhradního tátu, ona si to vzala proti sobě a dělala všechno pro to, aby se mi to nepodařilo. Nechci zacházet do detailů, ale kdo zažil vzdor pubertálního potomka proti novému vztahu svého rodiče, ten pochopí. Oběma dvěma nám to přinášelo frustraci a odcizení, a asi bylo mou chybou, že jsem to nedokázala nějakým způsobem uregulovat.

Výsledkem bylo, že Lenka po skončení základky nastoupila na internátní střední školu a mě nenapadlo nic lepšího, než se dát na podnikání. Časem se ukázalo, že tahle odluka a nová životní náplň přinese do našeho vztahu pročištění, Lenka se o víkendech začala těšit domů a já se snažila všechny své povinnosti stihnout tak, abych se jí měla čas věnovat. Byla jsem zadlužená, věčně přetažená z provozu a papírování okolo své nově nabyté kavárny, ale zároveň plná elánu a šťastná ze znovuzískané životní rovnováhy.

Po dalších třech létech přišel na scénu Michal. Taxikář, který měl v té době štafl poblíž mé kavárny a několikrát mě vezl pozdě večer domů poté, co jsem po zavírací hodině uklidila provozovnu a vyřídila všechnu administrativu. Michal byl ženatý, doma mu to nějak moc neklapalo, připadal mi jako férový chlap, a když jsem si ho v intimních chvílích párkrát naťukla, jestli by se nechtěl rozvést a být se mnou, tvářil se, že by nebyl proti. Lence jsem se o něm samozřejmě zmínila a byla jsem překvapená, že nevyletěla jako čertík z krabičky, ale naopak mě podpořila slovy, že potřebuju někoho pro sebe. Zřejmě zavřela dveře za pubertou a přiblížila se dospělosti.

Takhle jsme fungovali několik let, během nichž stačila Lenka dostudovat, nastoupit do práce a odstěhovat se do malého pronajatého bytu. Já zůstala sama, věnovala se své kavárně a občas se scházela s Michalem. Jenomže potom se mi přestalo dařit, možná jsem byla v podnikání málo průrazná, možná učinila nějaká špatná rozhodnutí, ale ve chvíli, kdy si v mém těsném sousedství otevřel podobný podnik jeden z nadnárodních řetězců, byl konec. Tedy postupný konec, většina zákazníků mi odešla, snad proto, že jsem nedokázala cenově konkurovat a ani neměla tak výjimečný sortiment, kterým bych u sebe lidi udržela. Kavárnu jsem musela zavřít a zbyla mi po ní akorát hromada dluhů, která ke mně nalákala exekutory a nakonec dovedla až k insolvenci.

V té době jsem vkládala naděje do Michala, ani ne tak, že by mě finančně podržel, ostatně neměl moc z čeho, ale doufala jsem, že se konečně rozvede a zůstane se mnou. Nestalo se, čím víc jsem o tom mluvila, tím víc se ode mě odtahoval a já pochopila, že svá tehdejší slova, která jsem naivně brala jako příslib, nemyslel vážně a vyřkl je jen proto, aby si mě udržel jako milenku. Nakonec mi bouchly saze a já ho poslala do háje, ať si běží domů za svou manželkou a už se nevrací.