„Tak si zavolej hodinovýho manžela, Miluš,“ řekla mi moje kamarádka Květa poté, když jsem si jí postěžovala a vyjmenovala, co všechno mi doma nefunguje a co bych potřebovala opravit. „Ale já nepotřebuju, aby mě někdo vojel a ještě si za to nechal zaplatit,“ vytřeštila jsem na ni oči. „Víš přece, že co mi před léty umřel Pepík a ti další za nic nestáli, už žádnýho chlapa nechci. Já jenom potřebuju, aby mi to doma někdo porychtoval, vždyť Pepa byl poslední, kdo na tom dokázal pořádně máknout.“

Načež mi Květa vysvětlila, že hodinovej manžel není něco jako lehká ženština v mužským vydání, ale že toto označení zpravidla používají šikovný kutilové, který se živěj různejma pracema v bytech svejch zákazníků, zejména zákaznic. Zasmály jsme se, no jo, jsem blbá a sto let za opicema, ale pak mi Květa dala na jednoho takovýho chlapíka kontakt. Já se cukala, že nevím, že si nerada pouštím cizí mužský do bytu, ona pro změnu říkala, že taky neví, protože sice má s panem Sýkorou dobrý zkušenosti, ale že je věčně zaneprázdněnej. Tak jsme se rozloučily s tím, že z toho asi nic nebude.

Jenomže když jsem pak přišla domů a došlo mi, že zase budu muset prát ve vaně, tak jsem vyměkla a tomu zpěvnýmu ptákovi zavolala.

„Sýkora, prosím... jo, jsem u zákaznice, ale napíšu si vás...“ Ozvalo se po dlouhým zvonění a mě napadlo, jestli přece jen ne v posteli, když je ten hodinovej manžel a nechal to tak dlouho zvonit. „Říkáte pračka, jakej typ... a něco v koupelně... a blablabla, blbablabla, ale můžu až koncem měsíce... Že to moc potřebujete, no to každej, ale že jste to vy, tak přespříští sobotu v osum ráno.“

Zněl uhoněně, možná nestíhá, protože je levej jak šavle, a jestli je to pravda, tak Květě pěkně vytmavím, jakýho mi doporučila lempla.

No, moc jsem si od toho neslibovala, ale když jsem mu tu sobotu otvírala dveře přesně v osum, tak jsem se zarazila a zastyděla, že jsem se aspoň trochu nenamalovala. Sýkora měl totiž úplně stejný šedý oči jako můj nebožtík Pepík, jen byl vyšší a udělanější.

Pak jsem si řekla, že jsem blbá, nejsme tu přece kvůli randění a začala jsem na něj bejt schválně odměřená: „Nefunguje mi pračka, napřed začala týct a pak úplně přestala prát. Opravář z firmy říkal, že je na odpis a že jestli chci, tak mi sem rovnou nechá poslat novou a tuhle starou odvézt. Jenže to by bylo moc drahý, a jestli mi řeknete to samý, tak se nemáme o čem bavit.“

Sýkora na to nezareagoval, asi byl zvyklej. Podíval se na pračku, napřed ji otevřel zepředu a kouknul dovnitř, pak odšoupnul od kuchyňský zdi, rozebral, vytáhnul z brašny ňáký udělátka a začal měřit. Teda asi měřit, tomu já nerozumím.

Občas u toho maličko zakroutil hlavou, pak si stoupnul vedle kuchyňskýho stolu a spustil: „Paní Přikrylová, ta pračka má hodně za sebou, řeknu vám, že tenhle starej typ jsem už několik let neviděl. Potřebuje vyměnit těsnění a programátor, nic z toho se už dávno nevyrábí, ale já bych vám je mohl sehnat. I když to udělám, nemůžu vám garantovat, že se na ní neporouchá něco jinýho, ale spíš bych řekl, že vám ještě pár let vydrží a přijde vás to na čtvrtinovou cenu, než kdybyste si kupovala novou. Tak se rozhodněte.“