 Slíbila jsem, že nápíšu o svém právě absolvovaném výletě. On to vlastně ani tak moc výlet nebyl... Ale napřed vám musím znovu napsat o svém dávném přání, které jsem vždy brala jen jako sen, který by sice bylo moc fajn si splnit, ale jehož splnění je z oblasti fantazie. Přála jsem si mít dovolenou - aspoň tak týden dlouhou, mezi dvěma po sobě jdoucími dny - dejme tomu mezi úterkem 3. dubna a středou 4. dubna ... Inu: v úterý se večer vrátit z práce, pak na týden zmizet, a ve středu ráno zas být v práci... Odskočit si v mezičase.
Zvonek. Budík? Ne, to je zvonek venku, u dveří… Byl to nějaký technik od
internetu, jen jsem ho skoro poslepu odkázala na správný zvonek (na naši domovnici) a zase se
zasunula zpátky do postele. Letmým pohledem na hodiny jsem však zjistila čas: a ten pohled
mne konečně probudil: bylo jedenáct! Za hodinu poledne! A tak jsem se rychle probrala, probral se i pes, oba
jsme se za pár minut vykodrcali ven, na čůrací procházku pršlavou Prahou. Nádherně chladnou, příjemnou...
Je to pár hodin, co jsem se vylezla z letadla, z „kolotoče“
si vzala kufírek a přijela domů. Po šesti nedělích… Mám pocit, že se mi konečně
splnil sen o tom čase v mezičase – protože přesně tak mi připadal můj
pobyt u dcery na Floridě. Bydlí v příjemném domečku s relativně velkou
zahradou, se kterou se každodenně pere. Dnes vypleju, zítra vypleju, včera jsem
plela, pozítří budu zas…
Měla jsem se opravdu báječně a celou dobu jsem si
užívala pocit příjemného nicnedělání v oáze klidu a pokoje. Tedy, ještě
doma jsem si říkala, že to pletí rozhodně převezmu, protože zahradničení bylo
vždy moje, ale opravdu se to nedalo. Nedala jsem to, protože ač nádhera vůkol,
tak horko 24/7 a dusno jakbysmet – mj. dusno takové, že máte pocit, že dýcháte
vodu. Stačí jen mírně rychlejší pohyb a tečou z vás čůrky potu.
Přesto byla
nádhera si brzy po ránu sednout vzadu pod pergolu, pomalu si ulizovat kafíčko a
dívat se na několikero krmítek, zavěšených na stromě opodál. Fascinující kolibříci se těší na svou dávku sladkého krmení.
Obdivuju tyhle
pěticentimetrové ptáčky – nedělá jim problém v letu zastavit na místě,
ve vzduchu létat pozpátku nebo bleskurychle měnit směr. V poměru k tělu mají
velmi dlouhá křídla, kterými velkou rychlostí pohybují. Nemávají s nimi jako
většina ptáků, ale konci křídel krouží v pravidelných osmičkách a elipsách. Při
třepotání před květem kolibříci křídly pohybují až osmdesátkrát za vteřinu…
Stejně
tak je neskutečné poslouchat zpěv
nejrůznějších ptáků, kteří nad zahradou chvilku krouží, aby se pak
rozhodli pro jedno z dalších krmítek. Nejsem bohužel ornitolog, ani
náhodou, ale některé z nich jsem postupem času už poznávala: jasně
červeného "pána", ke kterému po chvíli přiletěla i jeho červenozelená
manželka. Měli svůj přesný čas, kdy přilítali. Bohužel je však občas
rušil štěkot mého chlupáče, který v sobě
objevil lovce! Nejprve se zaměřil na veverky, které si z něj ale velice
rády dělaly legraci - hopsaly kousek nad ním, mávaly svými nádhernými
ocásky a určitě měly super zábavu z toho černobílého divocha, co tak
marně pod nimi skákal do výšky.
Ano, doposud to
byl typický domácí čoklík – ale teď? Dcera má také psisko, které je na život tam velmi přizpůsobené, a tak i toho mého
navedla na zábavu, kterou má rád její Parsley: lovit tamější ještěrky. Ano, i Kayo jich pár vskutku
ulovil, ale absolutní většina mu utekla.
Dopoledne
jsme šly s dcerou a jejím psem na procházku. Naštěstí se neopakovala hrůzyplná
situace, kdy jsem, nevěda co činím, nechala svého pesa na volno, a on se vřítil
do přilehlého rybníčku, který je osídlen celkem velkým aligátorem. Tehdy vše
dopadlo dobře, tedy pro něj, já z toho měla téměř infarkt. 
Když jsme
nešly ven, zaplavaly jsme si v blízkém bazénu. A pak už domů, do klimatizovaného
prostředí, pod všudypřítomné větrníky. První dny jsem přímo psychicky trpěla ze
všech těch zavřených oken – ale ta se tam mohou otevřít jen pár chladnějších
měsíců v roce. Ale co, člověk si nakonec zvykne… Příště vám napíšu něco fakt důležitého - nejen voňavého a lahodného - napíšu o tom, čím jsem tam byla krmená. A to tak důsledně, že jsem tam zhubla sedm kilo... Ó, jak jsem blažená...
Stále
ale nejsem vyrovnaná s časovým posunem,
přeci
jen těch šest hodin je dlouhá doba, velký rozdíl.
d@niela
|
