Říkejme mu Denis. Klidně proto, že se tak opravdu jmenuje. Žije na druhé straně zeměkoule a je to Australan nebo Srb nebo obojí a pokud mu tenhle článek nepošlu, stejně se nedozví, že o něm píšu. Denis byl kavárník v kavárně Manhattan v centru Sydney. Ta kavárna patřila jeho matce a už neexistuje, Denis dávno přetavil svou lásku ke kávě v něco bytelnějšího. Když jsme přiletěli do Sydney, neuměla jsem anglicky. Ostatně to byl taky důvod, proč jsme se vydali do Sydney. Uměla jsem říct jen: "My name is Marketa and I ́m looking for job," což stačilo tak akorát na práci umývačky nádobí.

(Ještě vám musím napsat, že to, co teď čtete, je už nějaký ten pátek dávno, tedy celých osm let. Ale – zážitek to byl hezký, a moje láska ke kávě …)

Ale pak jednoho dne po třech měsících (kdy už jsem díky umývání nádobí v řeckém bistru rozuměla i několika sprostým vtipům) zavolal Denis z Manhattanu, kde jsem po příletu nechávala lísteček s telefonem. A tak jsem začala vyrábět sendviče v kavárně a hlavně, pomáhat Denisovi vařit kafe.

Denis vařil skvělé kafe. Když jsme přišly s kamarádkou do práce, udělal nám latté, dokonalé latté. Denis byl totiž umanutý, a když už  kafe, rozhodl se, že bude vařit to nejlepší kafe v Sydney, ba co v Sydney, v celé Austrálii. A tvrdě na tom pracoval. My jsme začaly patlat sendviče a kafe jsme nikdy nedopily. Když opadl čas snídaní a první nápor zákazníků, zbytky kávy ve skleničce jsme strakaly do mikrovlnky a ohřívaly. Denis si rval vlasy z hlavy a chrlil srbské kletby, protože pro něj každé kafe bylo jako umělecké dílo a my strkaly jeho Monu Lisu do trouby.

Po čase jsem se vypracovala na Denisovu pomocnici, což bylo moje štěstí, protože jinak by mě jeho matka nejspíš vyhodila. Nikdy jsem se totiž nenaučila vložit salát do housky podle jejích představ. Připravovala jsem kelímky, odebírala, zavírala, kasírovala, usmívala a učila se. Denis vařil asi tisíc kafí denně. Přicházeli si pro ně lidé z půl hodiny vzdálených kanceláří a brali si i dvacet káv s sebou pro všechny kolegy.

Denis se u stálých zákazníků nepotřeboval ptát, jakou kávu má připravit. Věděl nejen to, ale znal i další podrobnosti ze života "svých lidí." "Ahoj Karin, ó, ty máš nové vlasy, tahle barva ti sluší! Martine, co tvůj syn, udělal ty příjimačky na techniku? Lindo, jak se daří matce, kdy že jde na tu operaci žlučníku?" Bylo to úchvatné představení. Lidé se vraceli do Manhattanu nejen kvůli nepřekonatelné kávě, ale proto, že tam byl někdo, kdo je znal, znal jejich problémy, pamatoval si je a nepopletl! Dodnes je to pro mě stejně nepochopitelné jako třeba paměť učitelek, které si i po 30 letech pamatují většinu jmen svých žáků.

A já se naučila pít každé ráno kávu. Nepotřebuju ji pro povzbuzení a probuzení, ale pro tu dokonalou chuť. Takže někdy si dávám ranní kávu klidně až po obědě. Moje ranní káva, to je chvíle zklidnění, příprava na okamžiky příští, plánování, vzpomínání, odpočinek, pohoda. Jsem ráda, když mi ji udělá někdo jiný, někdo, kdo to umí. Takže dneska jsem ta zákaznice. Co přijde, odpoví na pozdrav "zao", dobré ráno, počká v koutku na své latté, zatímco vtahuje do nozder tu úžasnou vůni, poděkuje a s klidem v duši odchází. Jo a učím se čínsky, abych si třeba jednou mohla se "svými" kavárníky popovídat (což by byl takový hezký závěr...ale popravdě, ta čínština mi tak strašně neleze do hlavy! Ale o tom třeba zase příště).

MARKÉTA HRDOUŠKOVÁ

Komentáře (1)

Zobrazit/Skrýt komentáře ... : AnickaM Krasne povidani. červen 04, 2022 11:22

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment