 Druhý den v sedle motocyklu mne uvítalo poměrně chladné ráno, takže jsem mohl vyrazit v džínách a bundě. Což je při jízdě na motorce nakonec rozumné. Poprvé jsem také začal používat satelitní navigaci, která je na nepříliš dobře značených venkovských silnicích velice užitečná věc. Měl jsem na svém tabletu staženou mapu celé provincie Chiang Rai, takže stačilo kdykoliv zastavit a během minuty jsem přesně věděl, kde jsem.
Po hodině jízdy plné zatáček, kopců a několika křesťanských vesniček s
kostelíky jsem odbočil na silnici, která na mapě vypadala jako velice výhodná
zkratka. Hned ze začátku mě čekal průjezd vojenskou kontrolou a hoši v
uniformách se zdáli být farangem (bledou tváří) dost překvapení. Ale pustili mě
s úsměvem na silnici, která se brzy změnila v cosi jako tankodrom. Kličkoval
jsem asi hodinu mezi dírami a výmoly suchou, liduprázdnou krajinou kolem malé
říčky a přemítal o tom, co bych dělal v případě, kdybych píchnul... Docela se mi
ulevilo, když jsem dosáhl křižovatky s lepší silnici, která už vedla džunglí. Zpomalit jsem jednou musel kvůli velice
dlouhému hadovi, který si dával s plazením přes cestu na čas a pak jsem si už
užíval jízdu silnicí, která připomínala spíše horskou dráhu.
Po nějaké době a několika prudkých stoupáních džungle náhle skončila, já
stál na horském hřebeni přímo na hranici země a díval se hluboko do údolí na
vesničky v Barmě. Další můj pozdrav odpověděl "chork dee, khrup". Hodně
štěstí, pane...
Pár hodin jsem strávil prohlídkou horské vesnice Ban Pha Hi a vypil malé
pivo Chang na terase jedině hospůdky pro turisty, což byli ovšem bez výjimky
Thajci.  Pak následoval nekonečný sjezd do údolí, do města Mae Sai. Tohle
příjemné město je nejsevernějším místem Thajského království a je díky
hraničnímu přechodu s Barmou většinou dosti rušné. Tentokrát byl ale přechod
díky covidu zavřený a tak zde panovala dosti ospalá nálada. Ubytoval jsem se za
nějakých 180 korun v tak pěkném hotelu, že jsem hned zaplatil za dvě noci a
trávil čas buď šplháním na místní kopce poseté buddhistickými chrámy, nebo
lenošením. Hned pod zadním oknem mého pokoje tekla asi pět metrů široká říčka,
za kterou byl domek s dvorkem a slepicemi. A ten domek byl už v Barmě. Škoda,
že nejsem pašerák cigaret nebo alkoholu, mohl jsem si přivydělat.
A pak znovu na koně, ale jen asi 10 kilometrů k jeskyní Tham Luang. Já v
té jeskyni byl poprvé asi tak před deseti lety, vedla k ní tehdy jen úzká polní
cesta, jakási babička tam prodávala smažené banány, a já byl jediným jejím
zákazníkem.
Přečetl jsem si anglický nápis varující před vstupem do jeskyně v období
monzunových dešťů, prošel prostorným vstupním dómem a chvíli se plazil s
baterkou v úzkých chodbách.
Podobný nápad mělo o šest let později dvanáct malých kluků z místního
fotbalového týmu. Přijeli k jeskyni i se svým pětadvacetiletým asistentem
trenéra, na kolech a protože do příchodu dešťů zbývaly ještě dva týdny,
vyrazili na průzkum. To, že venku začalo lít jak z konve, poznali, až když
uvnitř voda začala stoupat, zaplavila chodby a odřízla jim cestu zpět. Prchali
tedy opačným směrem, až našli dost velkou jeskyni, ve které pak prožili
nekonečných 18 dní. 
Když jejich hlavní trenér kontroloval v sedm večer svůj telefon, našel tam
20 zmeškaných hovorů od rodičů, kteří chtěli vědět, proč kluci nejsou doma.
Rozjel se k jeskyni, našel tam jejich kola i batůžky, zburcoval policii a
rozjela se záchranná akce, jaká snad nemá obdoby. Zapojilo se do ní celkem 10
tisíc lidí. Kromě armády, policie a námořnictva i záchranáři z celého světa.
Desítky čerpadel (včetně několika poslaných Českou republikou) vypumpovaly přes
miliardu litrů vody a potápěči Thajského královského námořnictva se snažili
kluky najít. Jeden z nich, 37 letý pan Šaman Kunan, při tom bohužel zahynul.
Rozhodli až specialisté - zkušení jeskynní potápěči. Britům Johnu Volantenovi a
Richardu Stantonovi se podařilo po 10 dnech hladové a zděšeně kluky najít. 
Dostat ven prvního z nich však trvalo ještě dalších šest dní, poslední se
dostal ven o dva dny později. Každého z nich táhli čtyři kilometry ven s
dýchacím přístrojem a pod silnými sedativy dva potápěči, a každá cesta trvala
asi tři hodiny. Jen o dva dny později přišel další, velmi silný monzunový déšť...
O pořadí, v jakém budou zachráněni, rozhodli kluci sami a později se zjistilo,
že v domnění, že pojedou zpět domů na kolech, vybrali jako první ty, kteří
bydleli od jeskyně nejdál. Netušili chudáci, že je venku čekají týmy
zdravotníků s helikoptérami, které je přepraví do nemocnice... 
Dnes je na tom místě muzeum, ke kterému od asi kilometr vzdáleného
parkoviště vozí návštěvníky otevřené autokary. Jako první si všimnou velké
bronzové sochy nešťastného potápěče, kterému se u nohou krčí tlupa bronzových
prasátek. Naštěstí nechybí vysvětlení: zachráněný fotbalový tým se jmenoval
Wild Boars, tedy Divočáci.
Jsou zde stánky se suvenýry i zmenšený model jeskyně, kde návštěvníci
mohou zhlédnout videa ze záchranné operace. Při vstupu do skutečné jeskyně jsou
vystavěny bicykly, batůžky a oblečení kluků. 
Baterku jsem už ale nepotřeboval, všude je osvětlení. V místě, kde
se jeskyně zúžuje, jsem sám, a za strašidelného ticha, přelézal velké hromady
kamení, ale i tam svítilo světlo.
Ale na místě, kde už se musí lézt po čtyřech, mne čekala železná mříž s
pořádným visacím zamkem...
Uff, líbí? Tak další pokračování zas
co nejdříve,
moc vás zdravím,
MIKIN
|
