![](http://obrazky.kudlanka.cz/pepakouba.jpg) Říká se, že stáří by měl člověk prožít s lidmi, se kterými vyrůstal. V mém případě je to nesplnitelné. Když jsem ve třiceti sedmi letech zaměnil svou vlast za jinou, měl jsem již za sebou více než 20 míst, kde jsem v Čechách i na Slovensku pobýval - několik měsíců, někdy i déle. Letos na podzim to bude 40 let života v Kanadě a nikdy jsme neuvažovali o návratu.
Začali
jsme ve čtyřech a dnes je nás již čtrnáct, snachy, vnoučata a započítávám i
neteř s dvěma dětmi a její tetu také s dvěma. Obě jsou rozvedené. Zatracení
chlapi.
Scházíme
se o různých svátcích, a v létě, aby vytrávilo chodíme na dlouhé tůry. Jen
ženuška nemůže. Před pár lety jí doktoři opravovali kyčle i kolena, a
zlobí jí také srdíčko. Cítím se často provinile, protože jsem zdráv jako
řípa a naposledy jsem byl u doktora coby svobodný mládenec, když jsem chytil
nějakého gonokoka.
Zbývají
mi dva roky do cifry osmdesát, a když se dívám zpět, mohu s uspokojením říci,
že jak v Čechách, tak i v Kanadě jsme s ženou a dětmi prožil velice pěkný
život. Těch pár mráčků, a zkrabatělé čelo k tomu patří.
Rok a
půl jsme pobyli v Torontu. Alenka (má žena) pracovala v restauraci a já myl
okna výškových budov. Poté jsme sedli do auta a hurá přes Kanadu do krásné
Britské Kolumbie. Ženuška coby profesionál začala vařit v restauraci a já
dopoledne pracoval na dostihovém závodišti jako tréninkový jezdec (jsem v tomto
oboru vyučen). Odpoledne jsem se pár týdnů poflakoval, než jsem našel práci u
úklidové firmy.
Koně
jsem opustil. Dodnes nezapomenu na první den. Myl jsem ve velké restauraci na
štaflích zrcadlový strop. Nechápu, jak maloval Michaelangelo strop
Sixtinské kaple. Já týden nemohl pohnout hlavou. Oči
jsem ale měl otevřené a dost jsem u firmy odpozoroval. Při jedné
procházce jsem ženě ukázal 12 patrový dům, jež byl v konečné stavební fázi a informoval
ji, že tuto budovu následné pondělí začínám uklízet. Mále to sní seklo.
Já den
předtím navštívil stavbyvedoucího s tím, že bych všechny byty uklidil a umyl
okna. Zeptání nic nestojí a já práci dostal. Ještě mnoho let jsem pro
tuto stavební firmu uklízel novostavby. Chce to jen pár šikovných žen a
patřičné úklidové prostředky.
Splnilo
se mi přání nemít nad sebou šéfa a nebylo to tak obtížné. Po pěti letech
podnikání jsme měli na úklid 3 velké sportovní kluby, 5 bank a 9 kostelů, a s
ženou jsme pracovali již jen čtyři dny v týdnu a až na vzácné výjimky pouze
čtyři hodiny denně.
Vždy
jsme hezky bydleli, i když nájem stál majlant. Později jsme si koupili bez
dluhu pěkný dům.
Mohlo
to být mnohem dřív, ale mládí je marnivé. Synci hráli tenis, jezdilo se po
turnajích a trenéři chtěli své zlatky. Cestovalo se každoročně do Čech, zvali
se příbuzní, ženuška s kamarádkou se povalovaly na světových plážích, nebo se
vozily na pojízdném hotelu po moři. Business musel vždy jeden hlídat, takže
jsme spolu byli na dovolené, co se známe, jen třikrát. Ale nestěžoval jsem si.
Vždyť jsme byli spolu 24 hodin denně.
Pláže
nemusím, a tak jsem dost často pobýval v horách, jichž je v Britské
kolumbii nespočet. Horolezectví, lyžařská turistika a lukostřelba byl můj
koníček. Zúčastnili jsme se také mnoha posezení u ohníčku. Ve Vancouveru je
početné sdružení trampů. Stihl jsem se účastnit čtyř světových trampských
potlachů, jež se konají každých pět let.
Na
kánoi jsem s partou Čechoslováků (v počtu 180) jel 10 dní krásnou řeku
Yukon. Tak se mě to líbilo, že jsem za pár let jel řeku s malou partou znovu.
Nyní, když již na bedra doléhá stáří, je akcí méně, ale v loňském květnu nás
bylo u ohně 60, a letos se slaví ve stejný čas mohutné narozeniny nedaleko
městečka „One hundred mile house“ a bude veselo.
V roce 2017 jsme prodali milovaný dům, koupili jiný a odstěhovali se na
ostrov Vancouver do Comox. Sousedy zdravíme přes plot, jména zatím neznáme. Tak
to zde bohužel je. Starší syn Marek bydlí s rodinou kousek od nás. Mladšímu
Jirkovi zabere cesta za námi pár hodin. Penzijní čas s procházkami nám vyplňují
čtrnáctiletý velký kocour Mikeš a osmiletý černý knírač Jessie. Alenka se
věnuje květinové výzdobě uvnitř i okolo domu, ale já jsem praktičtější a věnuji
se zelenině. Česnek, okurky, rajčata, libeček, celer, petržel.
Co
říci na závěr mého povídání.
Naše
generace poválečných dětí prožila hezký život. Život bez války, a i v tom
neslavném socialismu jsme nestrádali. Naše děti, jež vyrůstaly ve velkém
pohodlí a bylo jim dopřáno dobré vzdělání, se neumí domluvit, aby se na
zeměkouli nekonaly války.
Osobně
jsem se nejvíce radoval, když se celý východní blok sesypal a studená
válka skončila. Nebyl žádný nepřítel a já předpokládal, že se flinty hodí do
žita a nastane poklidný život. Bohužel zbrojní průmysl byl a je obrovský
business a nepřítel se zase našel.
Je
lepší sto let se domlouvat, než jeden den válčit. Bohužel, vše je o penězích.
Dokud budou, tak se lidé nepřestanou prát.
všechny vás moc zdraví Pepa
Kouba
|