 Začalo to už za tmy. „PRIJED, RYCHLE – DULEZITE!“ byla jediná zpráva v telegramu, který mi podal pošťák. - Pamatujete ještě vůbec na telegramy? - Inu, byl od mého bratra z Kladna. Sáhnu po telefonu, ale nebral to! Nyní ani později. Sbalím batožinu a pádím na vlak .S přestupem v Neratovicích jsem za dvě hodinky před cílem. O dvě vilky níže bylo nějaké hemžení lidí, ale víc jsem nerozeznal. Nebyl čas něco zkoumat, běžím k bratrovu domu…
Otevřela se branka a srdečně
mne vítala nějaká žena. Julča. Tak se představila. Řekla, že je jeho známá a
bratr, tedy pán bratr, ji požádal, aby mi byla k ruce. Potřeboval prý ihned
odjet a nemohl na mne čekat. Paní Julča, byla to docela
příjemná ženská, popadla batožinu a vtáhla mou maličkost do domku.
Oznámila mi ještě, že si vzala na dobu,
než se pan bratr vrátí, ten horní pokoj a mně připravila ten zadní s výhledem
do zahrady. Jak dlouho přesně bude bratr pryč, jsme ani jeden netušil. A že on mi
všechno vysvětlí, jen co se vrátí…
Ještě jsem neměl ani
vybaleno a někdo úsilovně týral zvonek.
Julča jen ukázala, abych by
v klidu, a šla sama otevřít.
Za Julčou vešel vytáhlý
třicátník, koukal jak vyoraná myš, a představil se coby detektiv Kaderka.
V mých očích vyčetl obrovský
otazník a tak nečekal na mou otázku, a vypadlo z něho, že o dvě vilky níže
někdo ubodal starou paní.
Julča se zděsila: „No
nepovídejte, to byla určitě paní Mráčková. Taková hodná ženská“, pokývala
hlavou. Kaderka kývl na souhlas a dodal, že se potřebuje zeptat, zda jsme něco neviděli, neslyšeli. Řekl
jsem, že je to tak hodina, co jsem zde a před tím jsem byl ve vlaku. A můžu
dokladovat jízdenkou. A nic víc že nevím.
Zeptal se, zda se může po
domku trochu poohlédnout.
Kývnul jsem rukou na
souhlas, a netrvalo to dlouho a vypadl s tím, že kdyby něco, že se vrátí.
Pak už se neozval. S
Julčou jsme si chvilku povídali a potom šup do hajan. Však byla noc. 
Ráno. Musím konstatovat, že
na Kladně se mi vždy nádherně spalo, a ani na dnes to nebylo jiné.S blaženým úsměvem jsem se
důkladně protáhl, sešel dolů, a sháním se po Julče a snídani.
V jídelně nic a nikdo… Tak
se zvolna šourám zpátky po schodech do patra, kde ještě vyspává Julča.Ťukám, ťukám, a nic se
nehýbe. Beru za kliku, povoluje, ale v
pokoji prázdno. Julča nikde, a na stole byl hezkým písmem vzkaz: „Díky za super úkryt a alibi“, a vedle,
jakoby k dopisu přiložen, jsem viděl nůž!
Později se ukázalo, že to
byl nůž vražedný.
Stojím, přemýšlím, co se to
vlastně všechno děje, kde je bratr, kdo a kde je ta „jeho známá“ Julča, když tu ke
mně přistoupil detektiv Kaderka – kde se tu tak najednou vzal? A proč se mnou tak
mocně třese?
„Ale no tak, Karle, probuď
se, musíš jet nakoupit!“
Ano, byla to manželka, a
když viděla můj vytřeštěný a udivený obličej, zeptala se jen: „Blbej sen?“
-doktor-
|
