Již před mnoha tisíci let se jednoho krásného dne vlk rozhodnul, že toho přiblblého běhání o hladu po lese už bylo dost. Vyhlédl si lovce mamutů, který při lovu utrpěl pracovní úraz a místo toho, aby jej dojedl, olízal mu šrámy a dovlekl jej za kožešinu před jeskyni. Paní lovcomamutová spráskla ruce a běžela si pro živitele rodiny. Vlk si mezi tím lehl na hromadu mamutích kostí před jeskyní a v klidu hodoval.

 Paní lovcomamutová z vděku zakázala všem ve vesnici vlka sežrat a protože pan lovec mamutů na tom byl blbě i po skončení nemocenské, začal brát vlka na lov s sebou jako pomocníka. Vlk chodil rád. Doma se nudil a pozoroval, že tloustne. Navíc po lovu dostal teplý kus masa z polévky.

Tak si vlk svou mazaností poprvé dosmestikoval člověka.

Později se vlci rozhodli založit město a za tím účelem přesvědčili jednu starší fenu, co měla mléka jako kojná, aby z řeky vylovila a odkojila jakéhosi Romula a Rema. V té době už psi lidem kecali do všeho. Nechávali se malovat na pyramidách, tesat jako sochy a zbožňovat jako božstvo. Během let svou chytrostí překonali i ženu. Ke svému pánovi se celá tisíciletí chovali stejně jako ona. Nechávali svému pánovi pocit, že věci, které rozhodnul, taky vymyslel.

Na rozdíl od žen však psi dodnes tuto naivitu pána využívají a zábavu si nepokazili jakousi emancipací. Svého mistrovského způsobu ovládání lidí se nevzdali kvůli pochybné možnosti nosit kalhoty a jít jednou za čas k volbám.

Pro psy je i dnes emancipovaná žena pouze ta, která má za muže Emana, který je cip.

Díky tomu si postupem času člověka vycvičili tak, že ten jim bez odporu čistí zuby, uši, myje oči i zadek. Utírá jim tlapy, koupe je a natírá je olejíčkem a mastmi. Ještě k tomu je člověk takový blb, že to kupuje za své peníze a má z toho radost.

Posledního psa, Huga z Danova, jsem přinesl domů v tašce jako malé, sladké štěňátko. V neuvěřitelně krátkém čase z něj vyrostlo něco jako černá horská koza. Má-li pes v kohoutku 74 cm, znamená to, že má výšku jídelního stolu podle norem EU.

Takovéto normalizované „tele" máme doma.

Zneužívá toho. Například si položí hubu na stůl s dotazem v očích, zda ten řízeček hodlám dojíst sám? Obvykle hodlám a vyženu ho takovým způsobem, že bych si nepřál vidět jeho grimasy za mými zády. Určitě má srandu z toho, jak mne dostal.

Existuje ovšem skupina naivních lidí, kteří si namlouvají, že tomu tak není. Říkají si kynologové. Kdyby však kynolog viděl pohled svého psa ve chvíli, kdy po výcviku za zády svého pána zvedne nohu, aby si ulevil, jeho sebevědomí by vzalo za své.

Ale i pes unavený výcvikem dobře ví, že kynolog jej večer učeše, vykartáčuje, ostřihá mu drápy a hlavně bude s autem objíždět celý okres, aby sehnal přesně ty granule, které jsou údajně nejlepší.

 Kdyby na to náhodou kynolog zapomenul, má pes v zásobě mnoho dalších triků. Hugo začne kulhat, nebo předvede menší průjem. Když dostatečně rychle nereaguji, lehne si malátně na bok a zasténá. Zvedne levou nohu a jako v posledním tažení natáhne třesoucí se tlapu směrem ke kalendáři, kde mám napsáno číslo mobilního telefonu našeho veterináře.

Kynolog pak skutečně pln starostí usedne na terasu v klubu a celé hodiny konzultuje s kolegy, čím a jak psa ošetřit. Dovedu si představit, jak se ti mazaní potomci vlka, který kdysi ulehl na hromadu mamutích kostí, našimi diskusemi baví. Když vedeme spor o tom zda řitní žlázy psovi natírat dětským olejem s azulénem nebo avirilem, řvou zřejmě naši miláčci za rohem smíchy.

Ostatně ví své. Nakonec se i nejpřísnější kynolog vykloní z terasy klubu a zdvořile se jich zeptá: „Tak co kluci, půjdeme už domů?" Kluci se zvednou a svého mírně společensky unaveného pána spolehlivě zavedou domů.