Když chodím parkem se svým milovaným chlupatým soupostelníkem, občas si povídám s jinými pejskaři. Hodně jich má pejska z útulku, jsou o to víc milováni, oč hůř se k nim svět před tím choval. Svým pánům jsou bezvýhradně oddáni, mnohdy ani netouží po "svobodě" bez vodítka. Chtějí mít naopak jistotu, že mají svého nejdražšího co nejblíž, že je k němu poutá právě ta šňůra. Kolikrát jsem vyslechla otřesné osudy...
Nejhorší je ale to, co mi na tohle jednou řekla má drahá dcera: "Mami, to jsou psi, ale uvědomuješ si, že někteří lidé se stejně tak chovají ke svým vlastním dětem?"
"V září jsme zachránili malého bílého pejska. Do našeho útulku se dostal v neuvěřitelně hrozném stavu.
Byl oběť extrémní krutosti; byly mu uříznuty uši, extrémně hubení, jen podívejte - opravdu neuvěřitelně vyhladovělý, a navíc bylo podezření i ze sexuálního násilí.
Byl fyzicky i emocionálně nesmírně traumatizován.
Nevěděli jsme, jestli přežije.
Jeho stav byl moc špatný. Nemohl vstát, ležel, a kdyby se občas nepohnul, vypadal jak mrtvý; veterinář mu ani nedokázal odečíst teplotu.
Byl tak chudokrevný, že veterinář byl v šoku, že pejsek vůbec ještě žil. Dostal dvě transfuze, pak ho opatrně krmili, napájeli - a stalo se neskutečné, to malé psí miminko, ten psí koncentráčník se po krátkém čase opravdu vzpamatoval, kosti obrostly svalovinou, narostla mu jeho krásné srst... A ač je to k nevíře, na lidi nezanevřel.
Byl adoptován, žije si blaženě v rodině, kde jsou ještě další psí kámoši.
Když chodím parkem se svým milovaným chlupatým soupostelníkem, občas si povídám s jinými pejskaři. Hodně jich má pejska z útulku, jsou o to víc milováni, oč hůř se k nim svět před tím choval. Svým pánům jsou bezvýhradně oddáni, mnohdy ani netouží po "svobodě" bez vodítka. Chtějí mít naopak jistotu, že mají svého nejdražšího co nejblíž, že je k němu poutá právě ta šňůra. Kolikrát jsem vyslechla otřesné osudy... 
