 Moje máma se narodila ve Stachách a jako dcera řídícího a učitelky cestovala s rodiči po školách v západních Čechách. Stěhovali se podle toho, kam dostali rodiče umístění, až se nakonec usídlili ve vesničce poblíž Klatov. No a táta pocházel z Pardubicka. Spolu se setkali při studiích na vysoké škole v Praze, a jelikož se pak společně odstěhovali na Pardubicko, pro nás děti znamenalo jezdit na letní prázdniny ke klatovské babičce.
A prázdniny to nebyly jen tak nějaké. Vždycky začátkem
července tam byla pouť. Taková ta klasická venkovská s houpačkami, střelnicí,
řetízákem, občas tam byli i poníci. Rodiče nás tam vždy dovezli, zůstali na
jeden víkend a pak se vrátili domů a my s babičkou začali užívat volna.
Proč to píšu.. Protože
ta vesnička u Klatov je místo, kam se ráda vracím. 
Babi s dědou bydleli v budově školy – půlka domu byl
jejich byt a druhá půlka byla jednotřídka, kde se učily děti z první až čtvrté
třídy. Taky tam byl kabinet s exponáty a mapami, a jedna třída na tělocvik.
Ještě jsem nebyla ani školou povinná a už jsem sedávala v poslední lavici a
kreslila si a poslouchala babičku, jak vyučuje. Dodnes cítím tu zvláštní vůni
křídy a lavic a sešitů, kterou ale na začátku prázdnin vystřídala vůně
domažlických koláčů, které babička napekla a na papírech rozložila po lavicích,
aby vychladly.
Za domem byla velká zahrada a za ní se zvedal kopec. Až
skoro nahoře byla školní alej plná třešní. Takže jsme vyběhli nahoru, trhali
třešně a pak se přejedení vraceli domů. Úvozem, kde vonělo všechno možné luční
kvítí. Za kopcem byl rybník, tam nás babička pouštěla až když
jsme byli větší, jinak jsme mohli jen na koupaliště ve vesnici, ale i to bylo
fajn. S sebou nám dávala v troubě pečené vdolky a vodu se šťávou. A mohli jsme
si koupit červenou limonádu.
Dnes babičku obdivuju, protože nás pět vnoučat měla měsíc
na starosti a zvládala to skvěle. Naučila nás všechny možné karetní hry,
hrávali jsme o bonbóny. Hlavně když venku pršelo. Dřív vlastně dost o
prázdninách pršelo, protože jak jinak bych přečetla tolik knih z babiččiny
knihovny. Zalézt si s knížkou k oknu a se zatajeným dechem prožívat příběhy
Scarlett O’Hary, nebo s Vašků prožívat příběhy Cirkusu Humberto.. Nebo si
půjčit ze školního kabinetu Dobrodružství Huckleberryho Finna.
Ale čas šel,
babička tu už dávno není.. Mezi tím jsem se vdala, vychovala děti a tak trochu
na Klatovsko zapomněla, protože nebylo za kým jezdit. Ale později se přece jen
situace změnila. Když jsem si v pozdním věku obnovila řidičák, začala jsem svou
mámu pravidelně vozit na srazy spolužáků gymnázia do Klatov. A zatímco probíhal
sraz, já si dělala výlety kolem toho svého prázdninového dětského světa. Ať už
to byla Klenová, Čachrov, Velhartice, Černé jezero. A znovu si připomínala,
proč mi ta místa jsou tak blízká. 
Jeden z nejhezčích výletů byl cyklovýlet do kempu u
rybníku Babylon. Tam jsme kdysi jako děti byly s tetou a zastihly tam i Věru
Čáslavskou s rodinou. Tak jsem se tam chtěla znovu podívat, kemp je trochu
zastaralý a neškodila by modernizace, ale jinak to tam na mne dýchlo
nostalgickou atmosférou. Jakoby se tam zastavil čas.
Máma už skoro tři roky nežije, na srazy už ji nikdy
nedovezu, ale Klatovsko pro mne bude pořád srdcovka.
Přiznám se, pár zrníček popela z máminy urny jsem
vysypala na vrcholu toho kopce, kam jsme jako děti chodily. A zasadila pod
planou třešní kytičku.
A každý rok v létě se tam setkávám se širší rodinou,
uděláme si výšlap na kopec, zadíváme se do dálky, zavzpomínáme na staré časy a
věřím, že takhle by si to máma představovala. Ona tam prostě patřila, stejně
jako já jsem si to místo spojila s těmi nejkrásnějšími vzpomínkami na prázdniny
mého dětství.
Mějte
se moc pěkně a usmívejte se.
To aspoň trochu zvedne náladu v tyhle
pošmourné dny.
Míla
|
